Ivan Rous ze Severočeského muzea spolu s týmem tvořeným lidmi z Jizerskohorského technického muzea a potápěčské firmy Nautico plánuje přesné zaměření stroje. Poté by se k ponorce rádi potopili a zdokumentovali ji.
„Úplná lahůdka by byla, kdyby se podařilo ponorku dopravit do Liberce, jakkoliv to v současné době působí jako totální fantasmagorie,“ usmál se Ivan Rous.
Ponorka nejspíš najela na minu
Ponorka typu U-206 pojmenovaná Reichenberg byla pod libereckým patronátem spuštěna na vodu 17. května 1941. Posledním dnem, kdy se o ní vědělo, byl 29. listopad téhož roku. Pak zmizela a neohlásila se. Pravděpodobně najela na britskou minu a po následném výbuchu se potopila.
„Ponorek, které byly pod patronáty tehdy německých a dnes českých měst, bylo víc. Existovaly třeba ponorky Ústí nad Labem nebo Karlovy Vary. Všechny jsou ztracené v nedostižných hloubkách v Atlantiku, jen jediná liberecká je s největší pravděpodobností tam, kam se lze potopit, a navíc se dá její zmizelá stopa vysledovat,“ řekl Rous.
Během února a března by Rous a jeho tým rádi zjistili co možná nejpřesnější umístění stroje. „Víme, kdy ponorka vyjela a kam měla směřovat. Chybějí nám údaje o posledních dvanácti hodinách její plavby, ale od posledního známého místa by neměla být daleko. Ponorky byly pomalé, ty se sunuly jak tank,“ dodal Rous.
Ponorka vystřelila na rybářskou loď
V britských archivech jsou plány podmořských minových polí. „Pokud spojíme trajektorii, po které ponorka měla plout, a plány minových polí, měli bychom se dostat na poměrně nevelké teritorium,“ vysvětlil Rous.
Co se příčin ztroskotání týče, patrně lze vyloučit technickou závadu nebo to, že by vojáci zběhli. „V jednačtyřicátém roce byli Němci na vrcholu. Když se podíváme na to, jací vojáci tvořili osádky ponorek, zjistíme, že se jednalo třeba o šestnáctileté děti, běžný věk pak činil osmnáct, devatenáct let. Takže nezkušená ucha. Tím se i vysvětluje fakt, že první, na co liberecká ponorka naprosto nesmyslně vystřelila, byla rybářská loď,“ prohlásil Rous.
„Z posádek ponorek se domů vrátila čtvrtina. Úmrtnost činila pětasedmdesát procent, šlo o jednu z nejhorších služeb vůbec. Když se ponorka stala nezvěstnou, nikdo rodinné příslušníky neinformoval. Vdova po kapitánovi ještě měsíce poté psala do Liberce a ptala se, co se stalo s jejím mužem.“
V dubnu se chce Rous s ostatními do Biskajského zálivu vypravit, dostat se k tamním rybářům a poptat se jich. „Je totiž možné, že o ní vědí, byť netuší, že je to konkrétně ona. Věže potopených ponorek totiž rybářům trhají sítě. Oni si pak v GPS navigaci poznamenají – pozor, tady pod vodou je nějaký průšvih,“ objasnil Rous. „Pokud se informace od rybářů ukážou jako zajímavé a jejich údaje se budou shodovat s našimi zjištěními, zkusíme se potopit dolů. “
Na věži je znak s nápisem Reichenberg
Jak ponorku poznat? „Každá má svá specifika. Ta liberecká pochází z několikakusové série, která se od ostatních odlišovala jistými typickými znaky. Navíc na součástkách jsou výrobní čísla a nakonec – na věži ponorky tři čtvrtě metru vysoký znak Liberce a nápis Reichenberg,“ naznačil Rous.
Technicky by bylo možné ponorku vytáhnout. „Stalo se tak například u jedné ponorky stejného typu v Baltu, kterou vyzvedli a dnes je z ní muzeum. Musel by se ale najít sponzor,“ doplnil Rous. „Spolupracovat s námi bude také německá firma, která má oprávnění zacházet s válečnými hroby. Ve chvíli, kdy se ponorka objeví, se z ní totiž automaticky stává válečný hrob.“
O ponorce a jejích osudech by Rous rád vydal publikaci. „Ta by obsahovala technické údaje, informace o jejím válečném nasazení a příběhy pozůstalých,“ poznamenal.
Tým pátračů po ponorce má otevřený transparentní účet. „Rádi bychom požádali o podporu město Liberec a Liberecký kraj. Až budeme mít potřebný základ, pokusíme se ještě vybrat peníze pomocí crownfundingové kampaně typu Startovač a podobně. Z ní by se mohla zaplatit zmíněná kniha. Honoráře žádné nemáme, není to pro nás výdělečný podnik,“ řekl Rous. Číslo účtu je 7571475001/5500, variabilní symbol 206.
Ideální hloubka je 50 metrů
Na akci se podílí také potápěčská firma Nautico. „Pokud bude ponorka v padesáti metrech, bude to výhra. V takové hloubce na to, aby u ní mohl potápěč pracovat deset minut, připadá celkově půl hodiny včetně té jeho práce. Ve stometrové hloubce už to ale dohromady dá dvě hodiny a dvacet minut. Pokud by se hledání odehrávalo ve stopadesátimetrové hloubce, což už pro nás je maximum, tak deset minut práce plus ponor a výstup potrvají skoro pět a tři čtvrtě hodiny,“ informoval instruktor Petr Fatka.
Není třeba mít strach z podvodních min? „Ty už funkční nejsou. Nebyly vyráběné tak, aby vydržely desítky let, měly omezenou životnost. S jednou jsem se už setkal, ale už to bylo jen orezlé torzo. Ostatně, kdyby byla ponorka po střetu s minou rozpůlená, lépe by se do ní proniklo. Otvorem ve věži bychom se s výstrojí, ačkoliv je k tomu speciálně uzpůsobená, dovnitř dostávali hůře.“
Ponorky zasypává písek hnaný podvodními proudy. „Takže leckdo může být zklamaný, protože akorát dopluje k ponorce a jediné, co z písku čouhá, je věžička zahalená ve zbytcích rybářských sítí plných naplavenin. To bude asi i případ liberecké ponorky,“ dodal Fatka.
