Co se vlastně odehrává v divadle během léta?
V divadle je pěkný frmol. Je to logické, protože během roku horko těžko najdeme jeden volný den v měsíci na nějakou základní údržbu. Máme totiž šestidenní pracovní týden – to znamená, že se zkouší i v sobotu a hraje také v neděli. Většinou ten den vypadá tak, že technika brzo ráno přiveze kulisy, postaví je, začne dopolední zkouška, ta skončí v půl druhé, kulisy se zboří, pak se postaví na večerní představení, po kterém se v noci zase zboří a druhý den se jede nanovo. Takže pokud chceme dělat něco většího, třeba spravit podlahu, máme na to jen léto.
Co se tedy v divadle děje?
Tak třeba nedávno jsem cestou z kanceláře málem shodila ze štaflí nějakého dělníka, který vyměňoval kazety na stropě. (směje se) Ale vážně: pokračujeme v rekonstrukci ubytoven v areálu Malého divadla, což jsme si dali už před pár lety jako velký cíl. Už to v nich vypadalo skoro jak ve skanzenu. Opravuje se také mimo jiné podlaha v orchestřišti a dojednáváme nákup nových židlí do Malého divadla. To není jen tak, musí být hezké, pohodlné, stohovatelné a navíc s možností, že se dají kdykoliv dokoupit. V plánu jsou rovněž speciální židle do orchestřiště, aby muzikanty nebolela záda. Rekonstruujeme baletní sál. V něm bylo potřeba vyměnit speciální povrch podlahy zvaný baletizol, ale ukázalo se, že je nutná rekonstrukce celé podlahy.
Slušný výčet, jen co je pravda.
A to zdaleka nekončíme. Neustále jsou problémy s vydýchaným vzduchem při představeních, takže loni jsme opravili klimatizaci v Malém divadle. A s tím souvisí akce na příští prázdniny, které by ostatně měly být delší: náš zřizovatel, město Liberec, plánuje rekonstrukci topení a klimatizace v Šaldově divadle. Už je hotový projekt a je vydáno i stavební povolení a myslím, že zejména pánové v oblecích to ocení.
Celá léta zní z divadla, že nejsou peníze. Jak jste na tom nyní?
Už to tak úplně neplatí. Jsme na tom o něco lépe. Zásadní rozdíl je v tom, že od loňského roku nám město začalo nechávat peníze za odpisy z budov. Dřív nám nechávalo jen z movitého majetku, což bylo strašně málo a navíc vládl pocit, že šetřit se bude tím, že se nic nekoupí. To je ale z ekonomického hlediska nesmysl, protože právě investiční fond tvořený z odpisů má sloužit k tomu, aby se investovalo do obnovy vybavení divadla. Od minulého roku máme díky nové odpisové politice magistrátu a větším investicím do vybavení o dva a půl až tři miliony navíc. Ale neznamená to, že bychom nevěděli, co s penězi. Naopak, do ideálního stavu máme ještě hodně daleko. Třeba takové pořízení koncertních nástrojů, to nejsou malé částky. Obměňujeme také světelný park, zvukovou techniku.
Přejděme k programu. Co zajímavého divadlo v nadcházející sezoně nabídne?
Protože jsme jediné třísouborové divadlo v kraji, nemůžeme být žánrově úzce zaměřené divadlo. Musíme při sestavování dramaturgického plánu dbát na to, abychom potěšili široké vrstvy publika. Takže nabídka je velmi pestrá. Moc se těším na říjnová Sialská trojčata Davida Vávry, Radovana Lipuse a Milana Šotka. Bude to původní hra napsaná pro naše divadlo o architektuře Liberce, o SIALu a to vše kabaretní formou. Těším se, David Vávra je navíc zárukou toho, že inscenace bude mít úroveň. Právě s Radovanem Lipusem připravoval dřív cyklus Šumná města. Premiéra bude 5. října v Malém divadle. Mám také radost z toho, že hned první poprázdninovou operu u nás bude režírovat francouzská režisérka Constance Larrieu.
Pod jaké představení se podepíše?
Pod Rossiniho Popelku. Režisérka a dramaturgyně naší opery Linda Keprtová se s Constancí potkala pracovně, slovo dalo slovo, přeskočily vzájemná sympatie a už to bylo. A to jsou samozřejmě naše honoráře nižší než ve Francii.
Co balet?
Šéfka baletu Alena Pešková, jejíž inscenace mám moc ráda, bude připravovat Dickensovu Vánoční koledu. Po šesti úspěšných sezonách, kdy kolem Vánoc bavil malé i velké diváky Louskáček, tak přišel čas na změnu.
Divadlo vedete už čtvrtým rokem. Přiučila jste se něčemu zajímavému?
Když člověk řídí dvě stě čtyřicet lidí plus sto stálých hostů, znamená to, že se nejde každému věnovat osobně tak, jak bych si přála. Vím totiž, že nejvíce nápadů a dobrých řešení může člověk získat právě od kolegů. Co mě ale v divadle naprosto fascinuje, je to, jak všichni dokážou táhnout za jeden provaz. V momentě, kdy vyjede opona, každý – na jevišti i v zákulisí – odevzdá sto dvacet procent nasazení. Dobře si totiž uvědomují, jak moc jsou jeden na druhém závislí a každému záleží na tom, aby každé jedno představení bylo co nejlepší. To se dá zažít snad jen v divadle.
Co plány do budoucna?
Plánovat si můžu cokoliv, otázkou je, nakolik jsou to plány reálné. Ale jedna věc mi nedá spát. Léta se řeší, jak rekonstruovat zázemí divadla, naráží to ale na fakt, že není dost místa. Tanečníci se nemají kde rozcvičit, nemáme šatny pro orchestr. Není je kam dát. Existoval projekt na vyhloubení tří pater pod zem, z něhož ale sešlo. Navíc, já osobně nejsem fanouškem „podzemního“ řešení, například takový baletní sál bez oken a přirozeného světla není nic moc. Podle mě tkví spása v tom, že by se nám podařilo získat dům naproti přes ulici u mostu, v němž dřív sídlil národní výbor a později okresní úřad. Tam by mohly být zkušebny, baletní sál, ale i správa divadla, fundusy, krejčovny, všechno pěkně pohromadě.
A kudy by se přecházelo do divadla?
Tunelem. To by bylo jen pár metrů. Dům je rozlehlý, takže jsem toho názoru, že bychom se tam i se všemi těmi firmami a úředníky vešli. A dalších podobných nápadů a snů mám spoustu.
