Znalec jídla a spisovatel Pavel Maurer měl smůlu. Narodil se tak špatně, že skautské hnutí nestihl před jeho zákazem komunisty a když Junáka po revoluci opět povolili, byl již na vstup starý. Přesto byla jeho přednáška na libereckém skautském setkání Obrok 2015 věnovaná jídlu možná nejnavštěvovanější.
Co má vlastně společného skauting a jídlo?
Víc, než myslíte. Skauting, jak známo, vyvolává v dětech vztah k přírodě a svému okolí. Alespoň tak si to přebírám já. V dnešní době Češi plýtvají neuvěřitelně potravinami. Třetinu jich podle průzkumů vyhodíme, v Americe je to dokonce polovina. Planetu neskutečně vytěžujeme a mrháme cennými zdroji. Skauti se učí šetrnosti a v tom spatřuji velký význam pro budoucnost.
Vy jste ale skaut nebyl?
Já byl jen pionýr, tenkrát nic jiného možného nebylo. Přiznávám, že tehdy nám to všem bylo jedno, hlavní pro nás bylo, že jsme se dostali z města do přírody.
Byl jste jen „papírový“ pionýr, nebo jste dokázal rozdělat oheň a uvařit z darů lesa?
Já to bral děsně vážně. Na našem táboře třeba nebyla pitná voda. Ale my si chtěli vařit, tak jsme s kamarády vzali obří konve na mléko, šli ve vedru do tři kilometry vzdálené vesnice, tam nabrali vodu a šli zpátky. Přivezli jsme si tam takové železné pláty, z nich, kamenů a jílu si udělali kamna. Řeknu vám, vdolky udělané na těch kamnech…(zasněně). Na ty budu vzpomínat do smrti.
Dál byste dohromady složení KPZ, krabičky poslední záchrany?
Jejda, teď jste mě trochu zaskočil. Byl tam zavírací špendlík, sirky, škrtátko, motouz, nějaké lepidlo? S pomocí Boží bych to možná za chvíli dal (smích).
Jste známý jako vydavatel jediného nezávislého průvodce po tuzemských restauracích, nazvaného Maurerův výběr Grand Restaurant, ale ve světě skautů jste zabodoval, když jste vydal knížku Ježek v kleci. O čem to je?
V 80. letech jsem chodil s magnetofonem za Jaroslavem Foglarem a zaznamenal jsem jeho vyprávění. Byli jsme přátelé a vedli korespondenci, jejíž úryvky má kniha obsahuje. Tehdy bylo zrovna období, kdy nesměl vycházet, takže ani šance na publikování rozhovoru nebyla žádná. Foglar z toho byl smutný. Třicet let mi ten osmdesátistránkový strojopis ležel v šuplíku. Vydal jsem ho v roce 2013 po naléhání mé dcery.
Jaký máte vztah k Liberci? Měl jste čas si město prohlédnout?
Liberec dobře znám! Měl jsem kdysi ve Starém Harcově starou kamennou chalupu, vždycky jsem jezdil z Prahy stopem. Tenkrát to bylo ještě bezpečné. K té chalupě se váže bizarní skutečnost: našel jsem tam za ní takový malý zatopený lom, ale skutečně jen pár metrů velký. Pak jsem se dozvěděl, že se tam těžila žula pro Stalinův pomník na Letné. Tenkrát totiž každý region dodával kus materiálu pro sochu. U mé chalupy brali žulu pro Stalinovy boty, nic dalšího tam už netěžili. (smích)
