Jak to všechno začalo?
Milena: Rampu založil v roce 1996 Roman Rákosník. Už od začátku dbal na to, aby byl program pestrý. V roce 2001 ale musel s provozováním klubu skončit, protože zrestituoval kemp v Dolánkách a nestíhal.
Martin: Já, Milena a vlastně celá rodina jsme se kolem Rampy pohybovali už od začátku, s Romanem jsme se znali už z dřívějška. Občas jsme vypomohli s nějakým pořadem, hrávali jsme tam také s naší kapelou Maršál Bazén.
Tehdy ale byla Rampa na jiném místě...
Martin: Ano, celá Rampa byla tam, kde je dneska hlavní bar a jeviště bylo až vzadu v rohu. Bylo to o něco stísněnější než dnes, ale nevadilo to, atmosféra tam bývala výborná.
Jak vlastně vypadala v počátcích klubu jeho dramaturgie?
Milena: Rampa byla od počátku centrum spíš takové alternativní kultury. Pořádalo se tam hodně workshopů, scházeli se tam výtvarníci, malovalo se, četla se poezie, už tehdy se konaly astronomické dílny, které pořádáme na Rampě dodnes.
A vyvíjela se nějak tvář Rampy, co se koncertů a dalších akcí týče?
Martin: Určitě. To dobré a kvalitní, pořádané zprvu nezřídka nahodile a nadšenecky, zůstalo. A k tomu jsme postupem let přidali další linie. Přibyly například akce zaměřené na outdoor a turistiku, cyklus koncertů angloamerických bluesrockových muzikantů a třeba i soutěž regionálních skupin Stárplej.
Kdy se Rampa přestěhovala do svého současného působiště?
Martin: V roce 2006. Tehdy získal klub dvakrát tak větší prostor.
Milena: Ono to bylo nejdřív tak, že když se objekt, ve kterém sídlíme, rekonstruoval, nevědělo se, co v něm vlastně bude. Budova patří městu a nebyl vybrán žádný nájemce, takže architekt neměl ani s kým konzultovat svoje kroky. Naše občanské sdružení Jablonecká kulturní obec, které už na staré Rampě připravovalo různé pořady, s nimi tehdy pod názvem Klub Na Rampě v exilu cestovalo po různých místech Jablonce. Před koncem rekonstrukce objektu město vypsalo výběrové řízení na nájemce. Naše firma Sundisk se do něj přihlásila a byla vybrána jako provozovatel klubu.
Když porovnáte provozování klubu před dvaceti lety a nyní, je v něm rozdíl?
Milena: Co zůstalo, je nedostatek peněz.
Martin: V devadesátých letech to bylo jiné, všichni si pamatujeme, jaká to tehdy byla dobrá doba. Po živé muzice byl hlad, přičemž města a další instituce kulturní dění podporovaly víc než teď. My se teď mnohem víc musíme starat sami, kromě podpory některých vyloženě neziskových akcí, ale provozování klubu není pro Sundisk zdrojem obživy, je to především naše hobby, součást životního stylu. Při sestavování programu se tak nemusíme a nechceme řídit tím, kolik klub vydělá. Hlavní je, aby to bavilo nás i návštěvníky.
Jak to je s návštěvníky? Je jich stále stejně, přibývají nebo ubývají?
Milena: Dřív jich bylo víc. Kultury bylo méně a nebylo tolik možností, jak se k muzice dostat. Dneska člověk klikne a poslouchá. Tenkrát třeba lidi chodili, aniž by věděli na co – prostě věřili, že to bude dobré. Dneska přijdou hlavně na to, co mají naposlouchané, co znají. Jinak ale pořád máme takové to fanouškovské zázemí, známé tváře, ale těší mě, že přibývají i nové. Jezdí k nám Liberečané, lidé z Turnova, Hradce, z Příbrami i z Prahy. Na koncerty zahraničního bluesrocku dokonce i z ciziny.
Vzpomenete si za ta léta na nějakou hodně vydařenou akci?
Milena: Velká pecka byl před sedmi lety koncert Joea Bonamassy, amerického bluesového kytaristy a zpěváka, který byl časopisem Guitar Players vyhlášen nejlepším bluesovým kytaristou pro rok 2007 a 2008 a dnes patří mezi absolutní kytarovou špičku, která vyprodává velké haly.
Martin: Hrál u nás i Daryll Jones, který je baskytaristou Rolling Stones, se svým vlastním projektem. Hodně mě taky bavil předloňský koncert kapely Reverend Peyton’s Big Damn Band. Bylo to takové náhodně udělané vystoupení, dokonce v neděli, Američané vystupovali v sestavě kytara, valcha a bicí a byl to jediný koncert za dvacet let Rampy, kdy jsem celou dobu stál u pódia a rytmicky se pohupoval. Jinak vždycky pobíhám po klubu a řeším různé věci.
Jak budou vypadat oslavy dvaceti let?
Milena: Oslavy budou 14. ledna příštího roku. Rampa byla sice založena v prosinci, ale to není dobrý měsíc na oslavy, akcí je hodně a lidé mají shon kolem Vánoc. Takže čtrnáctého v sobotu začneme už odpoledne nějakými pohádkami, protože naši první návštěvníci – tehdy školáci – už mají děti (směje se). Večer se představí regionální kapely, které se tady za ta léta objevovaly nejčastěji a lze předpokládat, že dojde i na jamování různých muzikantů, kteří klubem v různých seskupeních prošli, bude asi i nějaké to divadlo.
Co zajímavého máte v plánu na příští rok?
Martin: Krom jiného nás čeká už desátý ročník soutěže regionálních kapel Stárplej. Novinkou bude, že v druhé části každého soutěžního kola bude hrát kapela, kterou v minulosti prošli účastníci Stárpleje. V únoru to bude Laura a její tygři – současná Laura je totiž zpěvačka Lucie Bakešová, v březnu zase Mydy Rabycad, v současnosti asi nejúspěšnější česká kapela v zahraničí. Milena: Hned z kraje roku můžu z koncertů českých kapel uvést ASPM Honzy Spáleného, Garáž, Znouzectnost, Aktual, dále zase po letech -123 minut, pak Mňága a Žďorp nebo Tara Fuki.
Bude pokračovat i nadílka zahraničního bluesrocku?
Milena: Do léta přijedou například Ben Granfelt z Finska, Američan Eric Steckel, britský foukačkář Will Wilde, z Belgie The Blues Bones, z Maďarska Jack Cannon Band a domlouváme další.
Martin: Je mimochodem zajímavé sledovat, jak jsou ti muzikanti z ciziny, krom toho, že umějí neskutečně dobře hrát, lidsky v pohodě. Jsou skromní, nevyžadují žádné bedňáky, aparaturu si nosí sami. Panuje přímá úměra: čím lepší kapela, tím větší pohodáři. To ostatně platí i u českých skupin.
