Zajímavostí je, že v roce 1822 měla Albertina ve vlastnictví 141 Rembrandtových obrazů, v roce 1954 se hovořilo už jen o 64 podepsaných obrazech a dnes je pravost potvrzena u 41 obrazů. Nejinak jsou na tom velké galerie v New Yorku, Paříži, Berlíně či Londýně. Například Mnichov se dříve chlubil 373 obrazy, dnes hovoří pouze o 14 dílech.
Vídeňská Albertina shromáždila soubor z padesáti galerií a soukromých sbírek. Kolekci dominuje velký autoportrét z roku 1652, majetek Kunsthistorisches Museum ve Vídni, obraz Flora z londýnské Národní galerie (1632), Krajina s kamenným mostem z let 1638-40 z Amsterdamu a madridská Sophonisba (1634). A také rytiny Ležící lev, Portrét čtoucího Tita a Starý muž s turbanem.
Celá výstava má přísný řád - chronologický i tematický. Nejprve se návštěvníci podívají Rembrandtovi do tváře v oddíle autoportrétů. Při nich se Rembrandt pečlivě učil práci se světlem a stínem, kupoval a shromažďoval Dürerovy obrazy a z nich studoval jeho mistrnou práci světla a pozadí.
Sám sebe Rembrandt portrétoval více než osmdesátkrát; nešlo jen o šetrnost při placení modelům, spíše o klid na práci a možnost soustředění, která jej vedla k obrazům vlastní tváře. Na sobě sám nejlépe studoval možnosti malby a působení barev.
Vedle autoportrétů jsou na výstavě k vidění studie postav, akty, zobrazení zvířat, mytologické a náboženské motivy a nakonec krajiny.
Ve všech malbách se zračí Rembrandtova duševní dimenze. Ta vytváří spirituální charakter náboženských výjevů i charakteristik postav a nabízí vše, k čemu je duševní obzor nakloněn: pokoru, úctu, zvědavost a vnitřní napětí. Z pláten čiší dokonalá souhra talentu, schopností i využití malířských technik, s nimiž se zcela záměrně a plánovitě pracuje.
U rytin je tomu jinak. Zde se Rembrandt jeví více živelný, méně předvídá a plánuje, pracuje zjevně spontánněji než u maleb - na jedné z rytin se například chobot slona otáčí nepřirozeně do písmene U okolo jiného chobotu. V souhrnu to však není podstatné, vždyť Rembrandtovi šlo jen o vyjádření pohybu, síly a dynamického okamžiku. Ostatně v tom je jeho odkaz dodnes zřetelný a poučný.
Nad velkým portrétem Flory se stojí za to zdržet delší dobu a pozorovat detaily portrétního vyjádření. Také tady pracoval Rembrandt se stínem, zejména ve tváři a na rukou. Obrácená kytice nám jen letmo dává tušit své krásy a barevně dokonale harmonicky ladí s jemnou výšivkou bohatého roucha. Tento ženský portrét patří k nejkrásnějším malířským dílům.
 Rembrandt: Autoportrét, 1658. |
