Po studiích malby jste odjela do Spojených států. Tam jste pracovala jako au-pair a průběžně jste u toho fotila. Následně jste se začala fotografii věnovat naplno. Nyní jste jednou z nejvýraznějších českých fotografek a vystavujete v galeriích po celém světě. V Česku se o vás mluví jako o příkladu splněného amerického snu. Jak toto označení vnímáte?
Mně americký sen přijde jako klišé. Ale v podstatě to je takový americký sen. Já si myslím, že i spousta lidí na mých fotografiích jsou lidé, kteří přišli z různých částí světa nebo z různých částí Ameriky do New Yorku si taky splnit americký sen.
Já si myslím, že New York je v tomhle úžasné místo plné kreativní energie a různých skvělých možností. Že se mi tam povedlo uspět, přežít a živit se tam fotografií, považuji za splněný americký sen, protože New York je opravdu hodně dravé místo a pokud se člověk hodně neotáčí a nejde si za tím, tak je těžké tam vydržet.
Přestože současní fotografové mají k dispozici řadu technických vymožeností, vy fotíte na analogový film. Proč?
Já jsem fotila na digitál, když jsem začínala. To bylo skvělé, protože jsem pracovala hodně s autoportrétem a byla jsem před foťákem i za foťákem, takže jsem měla absolutní kontrolu a navíc pro mě bylo důležité fotografie ihned vidět.
Při focení už vidím jen černobíle, říká fotografka ženské krásy |
Jakmile jsem ale poprvé dostala do ruky svůj první analogový foťák, což byla YASHICA T4, tak jsem se do toho absolutně zamilovala. Hrozně mi vyhovuje proces focení na analog, protože člověk nad tím přemýšlí úplně jinak než nad digitálem.
Není to o tom udělat 100, 200 snímků a pak vybrat, jestli něco funguje. Když už se dívám skrz hledáček, tak si vždy zkontroluji všechny čtyři rohy a opravdu si rozmyslím, jak to cítím, jak je to dobré, z jakého úhlu a vzdálenosti. Pak teprve zmáčknu spoušť.
Marie Tomanová (38)
|
Člověk se s analogem trošku zpomalí. Zároveň mě baví to, že výsledek není hned vidět. Vyvolání filmu je vždy trošku překvapení a vždycky je tam nějaká krásná náhoda.
Fotím na Kodak film, který má 36 snímků a často se dokonce stane, že tam je třicátý sedmý. Skoro vždycky je to i ten nejlepší.
Jaké další výhody focení na analog má?
Primárně fotím jen na analog, ať už je to obálka pro Vogue, materiál do knížky nebo portrét Stanleyho Tucci pro GQ. Funguje to skvěle i v tom, že nemám v ruce obrovský foťák, ze kterého by lidi měli strach, ale takový krásný malý foťáček, který vypadá velmi přátelsky.
Myslím si, že to pomáhá odbourat bariéru mezi mnou a tím člověkem na fotografii a vlastně pomáhá navodit tu blízkost, to, co v těch fotografiích pak vidíte a myslím si, že moje fotografie jsou hodně specifické určitou přímočarostí a tím, že se na lidi ve fotografiích napojíte, že tam je určité pouto, přirozenost a autenticita.
Tanec umí odhalit další vrstvy identity
Zmínila jste, že fotíte primárně portréty. Před foťák si vybíráte velmi zajímavé lidi, jedinečné, kteří se nebojí být sami sebou. Jak je hledáte?
Hodně často na ulicích. New York je opravdu koncentrátor zajímavých lidí. Já hrozně ráda koukám na lidi, takže když procházím městem kolem čtvrti, kde bydlím, tak často narazím na lidi, kteří mě zaujmou, a oslovím je.
Zeptám se, jestli by se mnou chtěli fotit. Pak si je pozvu do studia a polovinu času trávíme vykládáním a polovinu focením. Je to právě o tom navázat spolu určitý vztah, důvěru, která si myslím, že je absolutně důležitá.
Myslíte si, že by to, že zajímavé lidi oslovíte jen tak na ulici a oni opravdu do vašeho ateliéru přijdou, nechají se fotit a tančí, bylo možné i v jiném městě na světě nikoli v New Yorku?
To nevím, ale ráda bych to zkusila i jinde. Uvidíme, ale myslím si, že určitě, protože v dnešní době jsou mladí lidé velmi otevření kreativním projektům.
Je vaše tvorba, kterou mohou návštěvníci vidět na vaší současné pražské výstavě 5 East Broadway, v něčem jiná?
Vše je focené v mém prvním studiu, které jsem měla na Manhattanu asi čtyři měsíce pronajaté začátkem tohoto roku. Bylo to poprvé, co jsem si zvala lidi na určité místo, předtím jsem vždycky chodila k nim domů, anebo jsme fotili někde kolem Lower East Side.
Malířka z moravského Mikulova se v New Yorku stala úspěšnou fotografkou |
Bylo to zajímavé v tom, že jsem s nimi fotila barevné i černobílé fotky a zároveň jsme točili i krátké filmy, což je nový směr v mojí práci.
Je to ještě extenzivnější a prohloubenější portrét. Já jsem je oslovila, aby pro mě tancovali na jejich oblíbenou písničku. Oni si museli vybrat píseň, což některým zabralo dvě minuty, některým deset. Pak tancovali, aniž by na to byli připraveni, takže je v tom ryzost.
Nebyla jsem si úplně jistá, co od projektu s krátkým filmem čekat, protože je to v mojí tvorbě prvotina. Ale s každým dalším člověkem jsem zjistila, že každý tancuje úplně jinak. Slečna z Argentiny se tam vlní, pankáč s takovými zelenými vlasy jen tak jemně třepe těma vláskama.
Velmi se tam projevuje jejich kulturní podhoubí, kdo jsou a jak se cítí sami se sebou. Jedna slečna je taková nejistá, jde tam cítit ten vnitřní boj, váhání, ale stejně to tancování nevzdala a hrozně to odhalí další vrstvy její identity. V ten moment se to pro mě stalo ještě o to zajímavější než fotografie.
Takže jste díky videím a pohybu objevila novou možnost portrétu?
Ano. Je to extenzivní zachycení identity. Zároveň jsem se jich ptala na jejich sny. Ať už sny, které si vysnily, nebo ty, které mají v noci. Prolíná se tak vědomé a nevědomé. Spousta z nich mluví o nočních můrách a o tom, co je trápí. Je to zachycení osobních zpovědí malého kousku jedné generace v New Yorku.
Chcete u kombinace fotky a filmu zůstat, nebo se budete ubírat jiným směrem?
Chtěla bych to kombinovat a chtěla bych v tom určitě pokračovat. Myslím si, že já jsem portrétista a portrét miluji. Pořád v něm budu pokračovat. Myslím si, že filmové zachycení těch lidí ukazuje ještě mnohem víc a hlouběji, kdo jsou, a krásně to rezonuje s fotografickou prací. Je to určitě jeden ze směrů, kterými se budu udávat.
Mladými Čechy rezonovala síla být sám sebou
Zmiňovala jste, že ti lidé v New Yorku, které fotografujete, jsou z různých kulturních prostředí, mají různé životní zkušenosti. Někdy je ale spojuje určitá jinakost, až extravagance. Jsou to také lidé, kteří nezapadají do stereotypních genderových škatulek nebo jsou jiné sexuální orientace než heterosexuální. Vnímáte, že by lidé v Česku reagovali na vaši tvorbu jinak v porovnání například se Spojenými státy?
Ano. To bylo hodně vidět s projektem New York New York, který jsem vystavovala na několika různých místech. Samotnou mě to překvapilo, protože když jsme vystavovali portréty mladých lidí v New Yorku, tak součástí instalace byla projekce v nadživotní velikosti. Byla to taková oslava lidí, které jsem fotila.
Oni přišli na vernisáž a bylo úžasné je vidět, jakou mají radost, když vidí sami sebe na velké projekci v galerii a jsou opravdu tím, kým jsou. Já fotografie neupravuji. Lidé na nich jsou prostě tím, kým jsou, a zároveň v tom je velká síla.
Když jsme tuto práci vystavovali Praze v roce 2019, tak byly krásné reakce, protože s místní mladou generací rezonovala individualita, síla být tím, kým chcete být, a nebát se být jiný.
Zároveň jsme pak vystavovali v Berlíně, kde spousta lidí rezonovala s tím, že přijdete z nějakého menšího města nebo z jiné části světa do velkého města splnit si své sny a najít sám sebe.
Když jsme vystavovali v Tokiu, tak lidé byli překvapení z toho upřeného pohledu. Z toho, jak se na vás vždy ti lidé intenzivně dívají z mých fotografií. To je také jedna z věcí, která se neustále opakuje v mojí práci. Lidé se na vás opravdu dívají, aby se s vámi nějakým způsobem propojili, aby tam byla určitá komunikace. To v Japonsku fungovalo úplně jinak, protože pro ně je to příliš asertivní.
Vydala jste tři knížky, vystavovala na Paris Photo, v Berlíně, Belgii nebo Tokiu. Fotila jste kampaně pro velké značky, jako například Gucci nebo Nike. Vaše fotografie se objevily v The New York Times nebo ve Vogue, na jehož obálce jste sama také byla. Máte ještě nějaké další cíle, které byste si chtěla splnit?
Rozhodně bych do budoucna chtěla víc výstav v různých světových metropolích. Mám vyhlídnutých pár zásadních velkých institucí, kde bych ráda vystavovala. Měla jsem to štěstí, že jsem spoustu z jejich ředitelů potkala minulý týden na Paris Photo, takže jsem jim mohla povykládat o mé práci.
Já si pro sebe přeji, aby mě to pořád takhle bavilo. Protože to není úplně o specifických cílech, ale o té cestě. O tom, aby to člověka bavilo a měl touhu pořád tvořit. Doufám, že toto budu dělat i dalších padesát let a se stejnou vášní jako teď.
Zasmušilá fotka v dešti udělala z Deana hvězdu. Půl roku nato byl mrtvý |
Na vašem Instagramu jste zmiňovala, že točíte film pro HBO. Můžete nastínit, o co jde?
Vzniklo to tak, že se česká filmařka Marie Dvořáková jednoho dne rozhodla, když jsme se úplnou náhodou potkaly v New Yorku a skamarádily, že o mě natočí krátký desetiminutový portrét k mojí první sólo výstavě v roce 2018.
Tím to začalo. Nikdo netušil, jestli se poté něco stane, nebo ne. Pak se začalo dít strašně moc věcí, knížka, magazíny a tak dále. Marie točila a točila a nepřestala celých pět let. O celý dokument projevila zájem HBO, takže je to momentálně v koprodukci s nimi a teď už jsme ve finále. Teda já ne, ale Marie a celý tým Evolution Films a PubRes, kteří to také koprodukují. Venku by to mělo být příští rok. Takže já jsem na to hrozně zvědavá, protože znovu uvidím posledních pět let mého života. Myslím si, že to bude takový krásný flashback.