Žantovská přeložila více než padesát knih angloamerické a německé literatury. Záběr měla značný: od výboru z díla anglického alžbětinského básníka Johna Donna přes romantiky G. G. Byrona a Johna Keatse po jiskřivé prózy Gilberta Chestertona či romány Grahama Greena.
Podepsala se i pod dvěma romány Toni Morrisonové, nabitými černošským slangem, stejně jako pod prózami Ingeborg Bachmannové, Kafkovými dopisy Mileně či poezií Franze Werfela a Hermanna Hesseho.
Jejím prvním překladem byl v roce 1946 cyklus milostné poezie 19. století od anglické básnířky Elizabeth Browningové. Poté sáhla po románu Moc a sláva Grahama Greena - autora, jehož dílu zůstala věrná až do 90. let. S proslulým anglickým romanopiscem, povídkářem a esejistou se také v Praze roku 1968 osobně setkala.
„Byl to rozhovor velice typický pro autora a jeho překladatele, kteří se dobře neznají,“ vzpomínala předloni v Literárních novinách.
Převedla šest Greenových románů, jeden za ni podepsal Jan Zábrana. V deníkovém zápisu z roku 1973 Zábrana vzpomíná, jak do redakce Odeonu přišla zpráva, že „Hana Žantovská nesmí být podepsána na překladu Greenova Vlaku do Istanbulu. Zákaz prý přišel přímo z ministerstva vnitra.“
Právě Zábrana Žantovské radil a podporoval její talent: „... je velice správné přitáhnout Hanku Žantovskou, která je neobyčejně solidní a poctivá. Můj názor je ten, že pokud dělá překlady, které jí jsou blízké, dělá je dobře,“ psal roku 1969 zástupkyni šéfredaktora revue Světová literatura Evě Kondrysové.
Žantovská léta (1956-1979) působila jako redaktorka nakladatelství Mladá fronta, v němž se snažila pomáhat autorům režimem neoblíbeným. V letech 1994- -1997 byla místopředsedkyní českého PEN klubu a podle předsedy Jiřího Stránského byla jeho dobrým duchem, srdcem i svědomím.
„Uvědomuje si vůbec ještě někdo, jak moc takové lidi potřebujeme? Jak líp by se nám navzájem komunikovalo, jak víc bychom byli schopni si navzájem prospívat? Jako to činí ve své přirozenosti ona,“ psal Stránský k jejím osmdesátým narozeninám.
Méně se ví, že Žantovská měla zpočátku autorské ambice, které však podle jejích slov zmrazilo socialistické kádrování v 50. letech. V začátcích dávala své verše k posouzení Františku Halasovi, kterého později označila za svého prvního poradce.
Pod pseudonymem Hana Marková vydala za války sbírku Černá hodina, v 60. letech dvě knížky pro děti (Pohádka o neposlušném kominíčkovi, Pohádky ze dvou klubíček) a román zasazený do doby po skončení druhé světové války Boží údolí (1968).
Překladatelství považovala za krásnou práci, v níž si cenila neokázalé služby autorovi.
„Nemám ráda překlady, ve kterých se jejich autoři příliš tlačí do popředí. Čtenář má mít dojem, že čte autentický text,“ řekla Literárním novinám.
