Vladimíra Čerepková (obálka knihy)
Kniha Nabíledni prázdno je sice svazek útlý, jen o málo víc než stostránkový, ale o Vladimíře Čerepkové (1946–2013) a kontextu, ve kterém žila a psala, toho vypovídá až překvapivě hodně. Nakladatelství Torst ji vydalo u příležitosti převezení urny s básnířčiným popelem z Paříže do Prahy a jejího uložení do hrobu na Břevnovském hřbitově.
Teskná lyrika
První část knihy, asi čtyřicet stran, tvoří básně z pozůstalosti Vladimíry Čerepkové, které dokreslují její obraz, jak jej znají čtenáři souborného vydání její poezie Básně (2001). Vročení najdeme jen u několika pocházejících z roku 2009, celý oddíl knihy však spojuje potemnělý teskný lyrismus.
Ten cítíme i v básni, která dala svazku název: Jít jako vždycky jít/ mezi slovy/ si utvořit/ jarní svět/ ve kterém/ nikdo není/ mizivé povlaky/ jarních snění/ a nabíledni prázdno.
A v poslední básni knihy můžeme vyčíst tušení závěru života: Až ozvěna zavolá/ stín anděla/ jako by vyhledávala mrtvé/oni tam nejsou/ chodí v kruhu/ a kruhy umřely// Na jevišti/ je ještě mlha a tma/ a když se rozhrne opona/ pomalu začne svítat/ je vidět/ jak z knih ubývá.
Na básnický oddíl navazuje fotografická část. Uvádí často vůbec poprvé řadu portrétů i momentek Vladimíry Čerepkové jak z jejího pražského působení (zajímavé jsou společné fotografie s Allenem Ginsbergem, které pořídil Jiří Stivín) i z pařížské emigrace, včetně takových kuriozit, jako je setkání s Bohumilem Hrabalem.
Vladimíra Čerepková v Paříži
Třetí část knihy vypovídá o osobnosti Vladimíry Čerepkové nejvíc. Tvoří ji šest rozhovorů – všech, které Čerepková za života dala. Jejich přečtení modeluje velmi originální osobnost básnířky určitě lépe než odborný literárněhistorický výklad či rozbor tvorby, které v podobných knihách obvykle bývají.
A je to logické: není náhodou, že je Čerepková řazena k beat generation. A není ani náhodou, že lidské osudy a názory právě u autorů tohoto směru bývají jaksi zásadnější než u představitelů jiných uměleckých skupin. To platí pro Spojené státy i někdejší Československo.
Svérázná dívka
Česká beat generation 60. let se vlastně soustřeďuje na jedno místo a do tří jmen: pražské poetické kavárny Viola, kterou založil Jiří Ostermann, básníka Václava Hraběte a do básnířek Inky Machulkové a právě Vladimíry Čerepkové.
Vladimíra Čerepková
Recitátor, publicista a propagátor beatnické poezie Miroslav Kovářík v textu ke čtyřicátému výročí Violy zavzpomínal: "Naše představení končila před desátou a pak se na pódiu začali scházet muzikanti k jam-session. Netrpělivě je očekávala u stolku vlevo pod ním dvojice svérázných dívek, básnířky Inka Machulková a Vladimíra Čerepková, čas od času k nim přisedával vytáhlý mladík s nápadnýma hlubokýma očima, Václav Hrabě."
A posledně jmenovaný napsal v roce 1964 do časopisu Tvář o Viole velmi emotivní reportáž Třicet a jedna noc: "Ticho do uší zakřiknutých džezem. Tma, barokní varhany a tichý hlas z pásku recituje báseň Vladimíry Čerepkové. Při verši 'Mám tě radši než chlast' se u zadního rohového stolu někdo začne smát. Replika 'Vole!' následuje ihned a je pronesena hlasem daleko mladším."
Velká trojka české beat generationVáclav Hrabě měl dar zvláštního " sociálního vidění". Byl glosátorem společenských jevů oné v 60. letech podivně rozvolněné situace, která nakonec dozrála v Osmašedesátém, jehož se sice nedožil, ale v literatuře k němu vymezil cestu řadou básní. Oběma básnířkám, Machulkové i Čerepkové, tenhle rozměr v poezii absentuje, jsou si však blízké projekcí čehosi, co bychom dnes mohli pojmenovat "beatnictví", což obnášelo především styl života, tematickou rozvolněnost básní a pochopitelně také jistou intimní detabuizaci, jak k nim doléhala z textů Ginsbergových, Ferlinghettiho a v jejich případě hlavně Diany di Primy. To vše měly z první ruky, Jan Zábrana je zásoboval ještě v rukopisném stadiu svých překladů... V údobí Violy měla blíž k Hrabětově lyrice Inka Machulková bluesovým podtextem svých básní, Čerepková zrcadlila ve své poezii více ono ginsbergovské erotično, však také ona byla Ginsbergovi nejblíže při jeho pražském pobytu. (Miroslav Kovářík pro iDNES.cz) |
Čerepková ve Viole a okolních podnicích na sice krátkou, ale intenzivně žitou dobu vlastně našla domov. Vyrůstala v dětských domovech, které se staly její celoživotní noční můrou. Básně začala psát už jako malá, některé texty v její první sbírce Ryba k rybě mluví, jež vyšla v roce 1969, napsala prý už ve třinácti. V době jejího vydání však básnířka už byla v emigraci.
Vladimíra Čerepková v roce 1977 na Cote Basque
Odjela bezprostředně po sovětské okupaci, v září 1968, přes Vídeň do Francie. "Před její ambasádou nebyla taková fronta. Bylo to narychlo; francouzsky jsem neuměla. Prostě amputace," vzpomínala v roce 2004 v Literárních novinách.
V emigraci, která pro ni byla spíš utrpením než dosažením svobody, žila Čerepková zřejmě nepříliš konsolidovaným životem. Vydělávala si batikováním textilu, trochu malovala a měla i několik výstav. Psala málo, i když na tři exilově vydané sbírky to stačilo. Pomáhala v domácnosti výtvarníka a básníka Jiřího Koláře a starala se o nemocného literáta Jana Čepa. Natrvalo se do Čech nevrátila ani po roce 1989.
Na její břevnovský hrob se složili její čeští a francouzští přátelé a obdivovatelé. I to je vlastně dokonale beatnické...
