Začátek dubna je pro Vesnu Evans osudný. Kromě toho, že se v tento den narodila, na něj o deset let později do ulic jejího rodného Sarajeva vtrhla válka. Letos jej stráví o něco radostněji. Pokřtí svou asi nejdůvěrnější knihu Sametový domov. Román je sice fiktivní příběh, autorka v něm však čerpá i z vlastní zkušenosti.
„Dlouho mi trvalo zpracovat válku v mé zemi. Až díky tomu jsem se mohla do psaní pustit. Do toho mě teď ale zaskočila paralela knihy se současnou situací na Ukrajině. Je mi z toho skoro fyzicky špatně. Měla jsem i problém zvát lidi na křest,“ říká spisovatelka.
Jedenáct let. To je zlomový věk, kdy už se člověk začne profilovat, chce být dospělý, rodiče jsou pro něj trapní, ale pořád je musí poslouchat, i když už si myslí své… Vám do tohoto období navíc vstoupila válka v Jugoslávii. To muselo být náročné.
Obrátilo mi to život vzhůru nohama. Vnímala jsem tehdy celou situaci jenom ze svého pohledu, to je u dětí přirozené. Když nad tím teď přemýšlím, asi to nebyl ten nejhorší moment, abych takovou situaci zvládla, samozřejmě si tu zkušenost ale v mysli podvědomě upravuju, aby byla přijatelnější.
Na náctileté jsou v takové situaci větší nároky než na mladší děti. Už pro ně není tolik pochopení, lidi je berou jako dospělé. Zvlášť pro kluky je to složité. Už mají kníry a vypadají drsně, ale rozumu moc nepobrali a také potřebují péči.
Takže to možná vede k předčasné dospělosti?
Určitě, vnímám to tak. I já sama tehdy cítila, že toho už dost vím a dělám věci, které jsou napřed. Cestovala jsem po Praze sama, rodiče neměli kvůli různým starostem tolik času. Musela jsem se osamostatnit.
Pro vaši hrdinku je v knize válka z počátku vlastně zábava, dobrodružství. Vnímala jste to stejně?
Ano, každodenní rutina a realita se najednou změnila. Bylo to dobrodružné. Jako z filmu. Nejdřív mi nedošlo, co se vlastně děje a že mi hrozí nebezpečí.
Vzpomínáte si, kdy jste si to poprvé reálně uvědomila?
To je složité. Spousta věcí mi upřímně došla třeba až teď při psaní. Vybavuju si ale různé momenty. Třeba, jak jsem si pořád přála mír. Třeba, když se na hodinách sešly stejné číslovky a podobně… V duchu jsem si často říkala, že když umírá tolik dobrých lidí, přece musí zákonitě umírat i ti zlí.
Vesna Evans jako malá.
Cítím z vás otevřenost, i když vlastně mluvíme o velmi choulostivé osobní zkušenosti. Byl někdy moment, kdy jste o tom mluvit nedokázala?Já své zkušenosti vlastně nikdy moc nemluvila. Řada mých přátel nebude schopna z knihy rozeznat, co je skutečnost a co ne, protože to neměli jak zjistit. Trvalo, než jsem si to všechno zpracovala.
Co vás tedy přimělo k tomu otevřít se každému, kdo knihu vezme do ruky?
To byla delší cesta. Nejprve mě napadlo, že bych ráda vyprávěla o svém přijmutí češtiny, protože jsem ji postupně přijala za svou, aniž bych si to uvědomovala. A jelikož skrz psaní na hodně věcí přicházím, přišlo mi to jako dobrý nápad.
Ještě něco v tom sehrálo roli?
Ano, je to právě souběh více věcí. Stala jsem se matkou, získala české občanství… což ve mě vyvolalo pocit, že vlastně mám právo se k tomuto tématu vyjádřit. A pak začala migrační krize.
To byl asi silný impuls.
Ano, uvědomila jsem si, že tady není výraznější hlas či příběh uprchlíka, který se adaptoval. Moc o tom nebylo napsáno. Navíc mě tehdy dost zklamal přístup Čechů k migrantům.
Musím říct, že ta vlna solidarity mě první týdny po vypuknutí konfliktu na Ukrajině držela nad vodou. Jen o to víc nechápu, proč byl kdysi problém přijmout dva a půl tisíce uprchlíků ze Sýrie.
Přitom teď Češi ukrajinským uprchlíkům pomáhají, seč jim síly stačí.
Ano, to je pravda. Teď si své Čechy velice chválím a chlubím se tu všem (Vesna Evans žije aktuálně v Norsku, pozn. red.). Musím říct, že ta vlna solidarity mě první týdny po vypuknutí konfliktu na Ukrajině držela nad vodou. Jen o to víc nechápu, proč byl kdysi problém přijmout dva a půl tisíce uprchlíků ze Sýrie.
Asi kulturní rozdíly? Vzdálenost?
Určitě, i k nám z Jugoslávie byli Češi tehdy vstřícnější, než by asi byli k jiným. Ono je to přirozené. Nejdřív pomáháme sobě, pak rodině, pak okolí, jde to postupně podle toho, jak je nám co blízké nebo příbuzné. Ale přece jen šlo o velmi malý počet uprchlíků a odlišné kultury jsou stejně nakonec pro zemi přínosem.
Vy sama, pokud by bylo třeba, byste nabídla svůj domov uprchlíkům z Ukrajiny?
Ano, já s uprchlíky dobrovolničila vždycky. Spolupracuju s Červeným křížem. Už jsem to řešila, ale uprchlíků tady v Norsku prozatím není moc. Nabídla jsem, že bychom pro ně případně měli jeden pokoj. Je dobré, že se teď v rámci pomoci můžu inspirovat i v Česku, kde byla reakce opravdu neskutečně rychlá. Zírám, jak se všechno vytváří za chodu a ještě je to funkční.
Chápete třeba ty, kteří také pomáhají, ale přímo domů si nikoho vzít nechtějí?
Samozřejmě. Rozumím tomu. Za prvé, ne každý uprchlík rovná se dobrý člověk, jsou to prostě různí lidé jako my všichni a za druhé, mnohdy se takový hostitel ani nedočká nějakého projevu vděčnosti, protože někteří uprchlíci prostě těžko hledají vděk, když jsou vlastně jinde, než by být chtěli a třeba ještě své blízké zanechali v místě konfliktu. Je to složité a co se týče osobní zkušenosti, zcela nepřenosné.
Přesto určitě můžete říct, co je podle vás nejdůležitější, když se někdo rozhodne pomáhat.
Hlavní je už jen ten projev touhy pomoct. Rozhodně bych nedoporučovala, aby se někdo moc zabýval tím, jak moc pomáhá. Vždycky můžeme pomoct víc i méně. Primárně je třeba chránit sám sebe, abychom mohli pomáhat ostatním. Když druhý vidí, že mu ruku podáváte, je to podle mě to nejdůležitější. Kam až ho pak dovedete, je jedno. Každý malý krok má svůj velký význam.
Co pocit viny? Cítila jste ho vůči bližním, kteří zůstali v Jugoslávii?
Ano, ale víc to asi vnímali rodiče, i když to nijak moc neventilovali. Je to zvláštní. Přijde vám to trochu, jako byste se dopustili zrady. Ale nebyla jsem v tom pocitu ponořená zase tak moc. Dětí naštěstí hodně žijí v přítomnosti.
Na závěr. Pobavilo mě, jak v knize vzpomínáte na různé zvyklosti českého školství, které pro vás byly po příchodu nové. Přezůvky, způsob známkování. Ještě něco dalšího vám utkvělo v paměti?
Pamatuju si, že jsme se i s rodiči divili, že tu máte velmi mladé matky. Naši říkali, že „děti tady mají děti”. A taky, jak tu každý má nějakého nevlastního bratra, sestru, otce, babičku a všichni jsou klidně spolu na jedné fotce a smějí se... to jsem neznala. A taky, to platí dodnes, že hromadná doprava jezdí na čas.
