Pašeráci drog v džungli, ilegální lovci na oceánu, neonacisté, padělatelé peněz. Mariana van Zeller, která hovoří šesti jazyky a žije v USA, poznala za svou novinářskou kariéru mnoho podob zločinu, mnoho tváří černého trhu. V jádru její touhy odkrývat příběhy zločinců televizním divákům v jejich přirozeném prostředí leží prostá zvědavost.
Aby se k nim však vůbec dostala a rozmluvila je, musí upustit od předchozích soudů i hodnocení. „Snažím se je vnímat jako lidské bytosti,“ vysvětluje. Při své práci považuje za to nejpodstatnější správně nastavenou komunikaci. S lidmi před i za kamerou.
Celou dobu si kladu otázku, proč s vámi ti zločinci mluví. Vždyť oni vás nepotřebují. To není zpěvák nebo politik, který potřebuje být vidět.
Těch důvodů je několik. Zaprvé, protože také mají ego jako každý z nás. Chtějí se pochlubit, že svou práci dělají dobře. Zadruhé, nemají vůbec strach z trestu. Nevědí, co to je. Žijí v zemích, kde jim nic nehrozí, takže se ani nebojí promluvit pro televizi, která vysílá po celém světě. A zatřetí je za tím i nejzákladnější lidská potřeba sdílet svůj příběh a být pochopen.
Takže s vámi častěji zločinci chtějí mluvit, než nechtějí?
Ale to vůbec ne. Tak to jen může působit v televizi. Na každé ano dostaneme desítky, ne-li stovky ne.
Jak je přesvědčíte, že mohou bezpečné vystoupit?
Zdůrazňuju hned na začátku, že jsem tam hlavně proto, abych si vyslechla jejich příběh. Přicházím s empatií, kterou mám, myslím, dost silně vyvinutou. A nemyslím si, že všichni z nich jsou jen špatní.
Reportérka poslouchá a nesoudí
Takže asi víte své o tenké hranici mezi dobrem a zlem.
Ano. Je opravdu velice tenká. Hodně z nás má tendence myslet pouze černobíle, ale takový svět není. Je barvitý. Barvitější, než si mnohdy dovedeme představit. A i mezi lidmi, o kterých točím, se dají najít tací, se kterými se dá ztotožnit. Někoho to může pobouřit, ale je to tak. Neradi si připouštíme, že i zločinci jsou třeba rodiči, sourozenci, kamarády, mají někoho rádi…
Pochopila jste, proč se na dráhu zločinu vydávají ?
Většinou se setkávám s tím, že za to může nedostatek příležitostí či vzdělání.
Co strach? Ochromil vás někdy natolik, že jste nemohla natáčet dál?
Nikdy jsem moc strachem netrpěla. Myslím, že je důležité soustředit se více na své sny než strachy. Snažím se tuto filozofii předávat i svému synovi. Připomínám mu, aby se každý den pokusil čelit něčemu, čeho se bojí. Samozřejmě tak, aby ho to neohrozilo.
Máte při natáčení nějaký psychologický dozor či pomoc?
Dozor přímo ne, ale v rámci týmu, který je pro mě skoro rodinou, hodně mluvíme. Vyjadřují se všichni ke všemu, bolestivé momenty se pak zpracovávají lépe. Navíc získáte nové perspektivy, každý z nás je jiný. Jsem ráda, že dělám právě televizní žurnalistiku a nejsem na investigaci sama.
Nikdy jsem moc strachem netrpěla. Myslím, že je důležité soustředit se více na své sny než strachy. Snažím se tuto filozofii předávat i svému synovi.
Který moment z této série byl pro vás nejtěžší?
Paradoxně asi zmíním epizodu White supremacy (Bílá nadvláda). A to navzdory tomu, že v jiných epizodách jsme se ocitli v mnohem nebezpečnějších situacích. Já se jako novinářka pohybuju mezi zločinci se zbraněmi, výbušninami, sériovými vrahy, ale nejděsivější opravdu bylo sedět naproti americkým neonacistům, kteří chtějí rozpoutat rasovou válku. Když jsem viděla, jak pečlivě naplánované mají své útoky a o jak dokonale celosvětově propojenou společnost jde, zděsila jsem se.
Proč jim tedy poskytujete prostor na obrazovce?
Protože přece jednou mohou ovlivnit naše životy. Někteří je ovlivňují už teď. Obzvlášť v případě černého trhu.
Proto myslíte, že je v dnešní době takový fenomén žánr „true crime“, tedy dokumentů a sérií o skutečných kriminálnících?
Lidi fascinuje zločin a světy, o kterých nic nevědí. Bylo to tak vždycky a asi i bude.
