Vedle Václava Hraběte byla Vladimíra Čerepková jednou ze zásadních postav české beatnické literatury. Dívka s krutým dětstvím utkvěla mnohým jako divoká a nespoutaná dračice, v Paříži, kam emigrovala, žila bez dokumentů i bez znalosti jazyka. Uklízela u Jiřího Koláře, starala se o nemocného Jana Čepa, pařila s Allanem Ginsbergem. Uhranula mnoho mužů. A napsala šest knih poezie.
Ukázka: Ryba ve vodě
- z rozhovoru s Marií Benetkovou, bývalou manželkou saxofonisty Vráti Brabence, Čerepkové nejlepší přítelkyní
Víte, že vás přátelé kolem Vladimíry vnímali jako milostný pár?
Ne, ale to bylo úplně sesterský. Vím, že se Vladimíře občas líbily ženský a tyhlety vztahy měla, ale ne se mnou. Já jsem se během svýho života taky dvakrát zapletla se ženskou, ale nebyl to můj směr. Mám dojem, že tím, že jsme spolu s Vladimírou vyrostly, by to bejvalo ani nešlo.
Beatnická femme fataleKnihu o Vladimíře Čerepkové vydá Argo v pátek 10. října  Obal knihy Beatnická femme fatale |
Možná za to může Vladimířina poezie, že se k vám vážou některé básně...
Já teda nevím, jak Vladimíra vnímala mě, ale já jsem ji eroticky rozhodně nevnímala. Na rozdíl třeba od Helenky Vszolkový, ke který jsem erotickej vztah měla. To byla naše další společná kamarádka, kterou jsem objevila, když mi bylo asi deset, a naprosto mě okouzlila. To jsme se i líbaly a zkoumaly tak, jak se holčičky zkoumají – co na nás roste, kdo má co menší nebo větší a kolik máme kde chloupků. Ale nic víc v tom nebylo.
Říkáte sesterský. Žárlily jste někdy na sebe?
Ne zas tak moc. Ale občas se přihodilo, že stejnýho kluka měla nějakej čas ona, a nějakej čas já. Myslím, že jsme obě měly dost rády třeba malýho Kouřila, to byl křehkej kluk z komunistický rodiny, co pak spáchal sebevraždu. A Vladimíra byla jeden čas zamilovaná do jakéhosi Petra Brady, a to mi říkala, že nesmím.
A vy jste to respektovala?
Respektovala, ale tři čtvrtě roku potom, co Vladimíra emigrovala, jsem to už nerespektovala.
Jak volné měla Vladimíra vztahy?
No, říkalo se o ní: „Když Vladimíra vstoupí do baru, tak se v ní cosi promění. Najednou je jako ryba ve vodě.“ Já bych to takhle dobře neodpozorovala, protože jsem zřejmě byla taky ryba ve vodě, ale rozhodně ne do tý míry co Vladimíra. Já jsem jí nesahala ani po kolínka. A taky jsem míň chlastala.
Byla alkoholička?
Těžká. Ona se neuměla přivožrat, ona se uměla jenom vožrat. Teda já ne že bych nepila... Já pila víno. Ale od Vladimíry jsem se nechala ukecat, že si poprvé v životě dám pivo.
Proč?
Protože jsme jednou k ránu seděly v hospodě na Újezdu a neměly jsme moc peněz. Takže mi Vladimíra to víno zakázala a říkala: „Hele, nemáme prachy, nedělej tady nějaký hóňo fóňo! Chlastej pivo jako my!“ A myslím, že jsem těch piv vypila dvanáct. Pak nám ty peníze došly, ale šel kolem zrovna Jindra Mann. A Vladimíra mu nařídila, že má jít k tatínkovi (známý spisovatel Ludvík Aškenazy, pozn. redakce) pro nějaký prachy, že je nutně potřebujeme. Jindra to provedl, jenže když ty peníze přinesl, tak už byly propitý. Takže musel jít znovu. A když se žádost opakovala potřetí, tak se Aškenazy naštval a přišel taky. Chvilku pil s námi a pak říká: „Kdybyste radši zítra přijely za mnou na chatu, než tady takhle hlastat.“ A jelikož nám dal peníze na cestu, tak jsme se rozhodly, že do těch Vlkančic teda pojedem. To bylo vlastně moje první bližší setkání s Ludvíkem. Vladimíra ho měla nabalenýho dřív, ona už taky na tý chatě jednou byla.
A na tu chatu jste jely rovnou z tý hospody?
No, hned ten den. Samozřejmě jsme byly ještě dost ožralý, někde se muselo cestou přestupovat, snad v Říčanech, a na tom přestupu nám začal ujíždět vlak. Když jsme ho dobíhaly, tak se otevřely dveře a nějaký kluci na nás seshora křičí: „No tak si naskočte!“ A oni s náma pak laškovali a najednou říkaj: „Holky a nechcete si zkusit řídit lokomotivu?“ Vladimíra řekla, že ne, a já řekla, že jo. A tak jsem řídila lokomotivu, protože ty kluci byli řidiči.
Jak vám to řízení šlo?
No, řídila jsem několik stanic, což teda spočívalo v tom, že ten vlak zastavoval buď daleko před stanicí, nebo daleko za ní.
