Co konkrétně jste se při studiu o románu naučil?
Pochopil jsem otázku kompozice, vztah člověka k prostoru, čas… To jsou základní elementy románu, které musí spisovatel ovládnout. Básník například ne, protože poezie může času utíkat. A pak je samozřejmě důležitá stabilita. Román musí stát na pevných základech, protože pokud je nemá, spadne stejně jako dům se špatnými základy.
Na jakých základech podle vás stojí Kolibřík?
Myslím, že nejhlubší základy leží v autorovi, tedy ve mně. Položil jsem je tudíž ještě před tím, než jsem něco udělal. Možná i díky tomu kniha vychází z části mě, která je trochu tajemná a světu méně známá.
Možná i proto jste se rozhodl v knize tak výrazně využít tématu psychoanalýzy?
Můj vztah k psychoanalýze je zcela opačný než vztah protagonisty Kolibříka. To znamená, že o psychoanalýzu se zajímám, beru ji velmi vážně a posledních pětadvacet let ji praktikuju. Myslím, že v druhé polovině dvacátého století kultura psychoanalýzy nahradila filozofii, tudíž mi přišlo zajímavé o ní napsat. Navíc mám okolo sebe spoustu vzdělaných a schopných lidí, kteří praktikám psychoanalýzy nedůvěřují, tak mě zajímalo tento pohled prozkoumat. Jaké pro ně je se pak obklopovat lidmi, kteří jí důvěřují.
Příběh vyprávíte různě, tradičně, avšak i v sms zprávách, telefonátech, mailech, běžných dopisech. To není zcela běžné. Proč jste se tak rozhodl?
Protože se takto příběhy dějí. Některé životní události se odehrávají po telefonu, dříve třeba měly formu telegramu, dopisů… A klidně změnily historii. Navíc jsou to i jisté formy vzpomínek, připomínají nám tu či onu situaci z naší minulosti. Když vzpomínáme, nikdy tak nečiníme chronologicky, proto je i ten román vystavěn jakýmsi „patchworkovým“ způsobem. Není to však nic nového, už tak vyprávěla spousta spisovatelů přede mnou.
RECENZE: Ani romantický, ani sentimentální, přesto tklivý Kolibřík |
Kolibřík vám vynesl druhé prestižní literární ocenění Premio Strega. Přijímal jste je s jinými pocity než to první v roce 2006?
Moc jsem nevěřil tomu, že by mohla být oceněna nějaká moje další kniha. Už jen proto, že porota v rámci Premio Strega je kromě úmrtí nějakých členů vesměs neměnná. Není sice zakázané, aby uspěl podruhé stejný autor, ale neděje se to příliš často. S nakladatelem jsme s tím tudíž nepočítali, účastí v soutěži jsme jen chtěli na knihu upozornit, protože o nominovaných titulech se vždy hodně mluví a knihkupci jim věnují pozornost, dávají je na první místa ve výkladních skříních. No a my nakonec docílili nejen toho, ale také jsme vyhráli, to bylo velké a nečekané překvapení.
