V příběhu o očním lékaři Marku Carrerovi, jehož životem různorodě prorůstá motiv ztráty, se setkává fatalita s nicotností i vášeň s cudností.
Kolibříci patří mezi nejmenší ptáky, dovedou létat dozadu, do stran a umějí se relativně dlouho vznášet na jednom místě. Totéž platí i o Marco Carrerovi, protagonistovi Veronesiho románu, kterému se od dětství kvůli problémům se vzrůstem přezdívá právě po onom drobném, letu schopném živočichovi. Setrvávat na jednom místě, věrný a oddaný, je Marcovou předností i slabinou. Když přichází o svou manželku. Když se stará o svou dceru i když se vyrovnává s dědictvím po rodičích.
Všechno okolo Veronesiho hlavního hrdiny se pohybuje, jen on zůstává statický. Alespoň tedy zvenčí, neboť uvnitř je jeho život plný pohybu a pnutí, které drží celou knihu pohromadě. Jeho život plní bolest, zrada a křivda, avšak i láska a smíření.
Carrera je na více než třech stovkách stran v příběhu znamenitým pozorovatelem, přičemž totéž platí pro Sandra Veronesiho. Jeho postřehy o světě okouzlují svou přímočarostí a proměnlivostí.
Podává je různě – jako dialog i úvahy. Ta v kapitole Pohledy jsou tělo doslova přepisuje představy o intimitě, jiná z kapitoly Jedna šňůra, jeden Mág, tři trhliny zas zasazuje mezilidským vztahům a jejich budoucnosti tvrdou ránu. Dobře mířenou a přímou. „Mělo by být známo, jenže není, že o osudu vztahů mezi lidmi je rozhodnuto na začátku, jednou provždy, pokaždé, a že abychom předem zjistili, jak to dopadne, stačí se podívat, jak to začalo,“ píše.
Básně i telefonické hovory
V oceněném románu italského autora, který letos oslavil 62 let, se odrážejí pravdy o partnerství, lásce i rodičovství. Nikterak romantické ani povzbudivé nejsou, tklivé však ano, natolik, že je snad možno říct, že se dotknou každého, kdo je ochoten se jim i celému Veronesiho příběhu otevřít.
KolibříkSandro Veronesi přeložila Alice Flemrová Odeon, 2021, 344 stran |
Pohltit dokážou během pár minut, mají svou vnitřní logiku, a to mnohdy celkem překvapivě navzdory tomu, že chronologie vyprávění je značně zpřeházená a v románu se po kapitolách střídají formy vyprávění od korespondence přes básně až po telefonické hovory.
Prozrazovat závěr knihy recenzím nepřísluší, nezmínit však alespoň záchvěvy optimismu a možná až trochu utopické víry v budoucí generace, které se v něm objevují, by bylo přehlíživé. Kriticky na ně upozorňuje i sama překladatelka Alice Flemrová ve svém doslovu. Jejich vyznění nechť si však raději každý přeloží sám. To základní o Kolibříkovi zůstává řečeno už v samotném úvodním citátu od Samuela Becketta: „Nemohu pokračovat. Budu pokračovat.“ Knihu vydalo nakladatelství Odeon.
