Jednu z vaších hrdinek, Lindu, táhne v úvodu knihy do vesnice Jelení Hora „neviditelná síla“. Poznala jste někdy sama podobný pocit?
Mě to takhle celý život táhne na severní Plzeňsko, odkud pocházel můj dědeček. S ním a babičkou jsem tam v dětství trávila spoustu času na maličké vesnici. Dodnes kdykoli do těch míst přijedu, mám pocit, že čerpám sílu už jenom ze známé krajiny, známých vůní. Občas se mi po tom kraji zasteskne a prostě tam musím jet.
Co bylo vlastně inspirací pro vznik Jelení Hory?
Vesnička je to vymyšlená, ale inspirovala mě zapomenutá oblast na Prachaticku, kterou jsem kdysi navštěvovala s mámou a babičkou. Když jsem se rozhodla psát příběh o návratu ke kořenům, napadlo mě, že by se mohl odehrávat právě tam. Nechtěla jsem záměrně použít to své severní Plzeňsko, protože v knížce není nic o mně a pak by mohla budit ten dojem.
Mluvíte o návratu ke kořenům. Máte pocit, že jim věnujeme jako společnost dostatečnou pozornost?
Právě naopak. Lidé se o své kořeny moc nezajímají, prodávají majetek zděděný po předcích. S lehkostí se vzdají třeba zahrady se stromy, které zasadil jejich dědeček. Přicházejí tím ale o něco, z čeho by mohli čerpat klid a rovnováhu. Péče o majetek po předcích podle mě člověka ukotví, dává jeho životu další smysl. Ten ale dnes lidi hledají spíš ve vlastním úspěchu, hromadění věcí. Moderní je odpoutat se od všeho starého. Chtěla jsem psát o tom, že tohle vždycky nemusí být ta správná cesta.
Každá z hrdinek si prochází nějakou svou „existenční krizí“. Proč jste se je rozhodla zachytit právě v takové životní etapě?
Chtěla jsem psát o ženách, které si nejsou jisté, jestli se jejich život ubírá správným směrem. Myslím si totiž, že dnešní společnost klade přehnaný důraz na nutnost něco dokázat. Lidé se cítí pod tlakem, neustále se poměřují s ostatními. Jenže spokojenost může přijít třeba skrz odvahu se na tohle všechno vykašlat a žít si po svém.
Kdy vlastně Prokletý kraj vznikal? Je kniha produktem lockdownu jako mnoho dalších, které právě vychází?
Vznikala před lockdownem a po něm. Abych byla schopná tvořit, potřebuju se cítit psychicky v pohodě, a to jsem v době tvrdých opatření nebyla. Uzávěra okresů mě psychicky zdeptala, protože jsem z rodinných důvodů uvízla v Praze a nesměla vyjet do přírody. V tu dobu zoufale přelidněných pražských kouscích zeleně jsem nedokázala najít klid, který potřebuju k tomu, abych vymýšlela děj. Mě v sedě u počítače nenapadne vůbec nic. Neodvažovala jsem se ale napsat si do formuláře pro opuštění okresu, že jedu do opravdového lesa vymýšlet knihu, tedy pracovat. I když by to byla naprostá pravda – uzávěra okresů mi opravdu práci znemožnila. Psaní šlo v tu dobu úplně k ledu.
A co další kniha? Už na nějaké pracujete?
Mám už od loňska rozepsanou rodinnou ságu – příběh babičky, matky a dcery, který začíná v roce 1938. Teď si ale od psaní dávám odstup. Nedokážu dokončit jednu knihu a hned se vrhnout na další – bývám totiž po odevzdání strašně unavená. Dělám si poznámky, začnu chodit po archivech. Do psaní se pustím až na podzim.
