Britský autor indického původu se netají tím, že patří mezi spisovatele, jejichž ambicí je nalézt odpověď na zásadní otázky. Bylo tomu tak v případě raných Dětí půlnoci, následující Hanby i zřejmě nejkontroverznějších Satanských veršů, za které na něj íránský vůdce uvalil v roce 1989 takzvanou fatvu.
Střílí do Trumpa i aktivistů
Jinak tomu není ani v případě Zlatého domu, ačkoliv otazníky už nejsou tak velké a stětí hlavy za ně Rushdiemu určitě nehrozí. Důkazem jsou vesměs klidné loňské bezprostřední reakce. V Česku vychází Zlatý dům v Nakladatelství Paseka rok po vydání originálu.
Obálka knihy Zlatý dům
Aby však nenastala mýlka: to neznamená, že by snad Rushdie „vyměkl“ a neuměl si lidově řečeno rýpnout. To mu jde stále. Střílí se tu do mnoha řad. Ať už jde o Donalda Trumpa a jeho obdivovatele, genderové aktivisty nebo newyorskou uměleckou smetánku. Na přetřes přicházejí i závislosti na alkoholu, počítačových hrách i okolí. Ušetřen není ani věčný umělecký souboj mezi hodnotou autenticity a fikce. Kritika se hrne též na filmový průmysl, jenž nenápadně vstoupil do lidských životů a sehrál roli talentovaného manipulátora reality.
Rushdie se ze svého magického světa vydal po delší době do reality a pustil si ji k tělu blíž, než je v jeho tvorbě obvyklé. Co hýbalo západním světem v poslední dekádě, modelově otiskl do svých postav, ač jim ponechal jistý antický nádech.
Zlatý dům se stylem vyprávění podobá Velkému Gatsbymu. Outsider René, mladý filmař belgického původu, se zaujetím sleduje nové sousedy, kteří se přestěhovali do New Yorku z Bombaje, patriarchu Nera a jeho tři syny – nejstaršího geniálního autistu Péťu, pragmatického umělce Apu a nejmladšího D, který netuší, jestli je mužem, ženou, nebo ženou s penisem. Vše se děje na pozadí událostí prezidentského mandátu Baracka Obamy, kampaně Donalda Trumpa, kterého v knize označuje jménem komiksového padoucha Jokera, a jeho následného zvolení.
New York je mu domovem
Kosmopolitní New York jako pomyslné reprezentativní jeviště globalizovaného světa dává Rushdiemu vypravěčskou svobodu. Město, které nikdy nespí, navíc sám zná, je mu už mnoho let domovem. Jednotlivé obrazy se snaží přibližovat skutečnosti, jak jen to je možné, obyvatel Česka se tak nemusí cítit odcizen, byť jeho realita je od románové na míle vzdálená.
I protagonisté Zlatého domu slouží spíše účelu vyprávění než jeho uvěřitelnosti. Schéma postav jakožto nositelů jednotlivých motivů je totiž jednoduše rozklíčovatelné a nedá se příliš vyčítat, přestože americké feministky se velmi rychle ozvaly s protesty na všudypřítomné stereotypní vyobrazení žen. Jenže Rushdie nikdy zcela neprokoukl princip něčeho, co se dá považovat na „ženské přemýšlení“.
V záplavě do sebe zahleděných příběhů současné západní literatury, která zarytě vyzdvihuje individualitu, je Zlatý dům vděčným odkazem k příběhům velkých amerických autorů dvacátého století. A třeba o naší současnosti poskytne budoucím čtenářům mnohem komplexnější svědectví, než si vůbec můžeme uvědomit.
