Knížka Občan 865 líčí, jak je to těžké. A také ukazuje, jak byli mimo ti, kdo se smáli naivitě amerických vízových dotazníků ptajících se kromě jiného, zda žadatel byl za války nacistou. Ale Američané dobře věděli, proč se tak ptají.
Reimer byl členem pětitisícové jednotky Ukrajinců, Rusů, Litevců a Lotyšů, která byla posádkou ve vesnici Trawniki a byla nasazovaná jako pohůnci SS. Po válce se dostal jako uprchlík do USA, a protože vykládal, že byl za války jen tlumočníkem na pile, získal občanství. Reimerovo jméno vyplavalo v 80. letech při procesu s Johnem Demjanjukem, nejznámějším mužem z Trawniků. Reimer to přestál, protože tvrdil, že byl v jednotce jen účetním. Jenže pak přišla v Československu sametová revoluce.
A v jednom pražském archivu našli právníci americké vlády, kteří šli po válečných zločincích, dokumenty, že byl taky občas v akci. Boj, který vedli o Reimera už deset let, se změnil ve válku. Měl být deportován. Mimo jiné i proto, že při příjezdu lhal o své minulosti. Jenže...
Knížka americké novinářky Debbie Cenziperové popisuje, jak nespravedlivě dlouho trvá spravedlnosti, aby se prosadila, i když vše je vlastně jasné.
Víc příběhů v jednom
Jak se to vezme. Reimer ukazuje, že člověk je pro dějiny jen sirka ve vlnách. Narodil se jako etnický Němec na jihu Ukrajiny v zapadlé vsi, kde byl knihovníkem až do Hitlerova vpádu do SSSR. Narukoval hned do Rudé armády, dva týdny nato už byl zajatcem wehrmachtu. Ruští vojáci namačkaní bez jídla a vody na oplocené louce bez budov mu řekli, aby se přihlásil, že je Němec. S tím, že se za ně pak přimluví. Za pár dnů už byl v Trawnikách jako poskok SS.
Někdy se člověk přistihne, že je mu ho až líto: proč už toho starce nenechali dožít? Nebyla to jeho volba. Jenže pak si vzpomene na lidi, kteří zestárnout nemohli. Představí si matky nesoucí děti k popravčí jámě kolem pohůnků z Trawniků.
Občan 865Debbie Cenziperová přeložila Gita Zbavitelová Universum, 2020, 328 stran |
Je to silný příběh. Vlastně je jich několik v jednom: jak se z běžného mladíka stane nejmenší kolečko ve stroji na vybíjení lidí, kolik dřiny dá i supervelmoci ho potrestat a jak bylo snadné se ze všeho vyvléknout. Po všech těch Himmlerech, Eichmannech či Stroopech tady vidíme holokaust odspodu, z pohledu nacistické nuly. Právě to je zajímavé, škoda však, že autorka se toho zřejmě lekla, a aby tomu „pomohla“, líčí Reimera skoro jako menšího Mengeleho, což působí křečovitě.
Ale i tak je to příběh, který za to stojí. Je vidět, jak banální osudy může mít zlo a kolik dřiny, desítek let, zdraví, a dokonce životů stálo elitní tým právníků a historiků reprezentujících vládu nejmocnější země světa, aby dokázali něco, o čem nikdo nepochyboval.
