Tajemství mohou zraňovat i zachraňovat. Jak to bude v případě vaší knihy?
V knize mají v podstatě všechny postavy tendenci některé věci tajit proto, aby něco nebo někoho zachránily - manželství, kariéru, pověst, děti, kamarády, partnery, přitom ale samozřejmě i zraňují. A to především sebe samé. Tím, že nikomu nic neřeknou se dostávají do situace, kdy jsou na svoje problémy úplně samy.
„Všichni občas potřebujeme někoho, kdo nás zachrání,“ stojí v anotaci. Máte to tak i vy?
Jsem typ člověka, co si neumí říct o pomoct. Nevím proč. Buď mě to rodiče zapomněli naučit nebo mi aspoň dát pocit, že říct si o pomoc je normální, anebo je to ve mně nějak hluboce zakořeněno bez ohledu na výchovu a vlivy okolí. Jsem přeci jenom dost tvrdohlavá povaha se sklony dělat si všechno po svém. Když se dostanu do situace, kdy sama něco nezvládám, tak zcela jasně cítím souboj mého slabšího já s tím silnějším, co si chce se vším poradit samo a většinou se na úkor toho slabšího skutečně prosadí.
Dřív jsem svým blízkým čas od času vyčetla, že mi v určité chvíli nepomohli a sama sebe litovala, což bylo příšerné, protože když jsem se pak znovu dostala do situace, kdy by mi někdo pomoct mohl, tak jsem ho odmítla. Teď už si umím přiznat, že mám ty podivné tendence k naprosto zbytečnému sebelitování a nikomu nic nevyčítám, říct si o pomoc jsem se každopádně ještě nenaučila.
 |
V románu hrají svou roli hory. Máte k nim nějaký vztah?
Základní osa příběhu - tedy pátraní, ztracení, nalezení - vyžadovala, abych postavy vytáhla z města a umístila je někam, kde se někdo ztratí snadno, takže proto ty hory, ale že bych k nim měla nějaký zvláštní vztah, tak to jsem nikdy neměla. Až na začátku letošního roku, když jsem skoro na tři měsíce uvízla během lockdownu v Krkonoších, jsem si je opravdu zamilovala, ale to už na psaní knihy nemělo vliv. Spoustu věcí jsem si o horách musela nastudovat, dohledávat anebo s někým konzultovat, o horské záchranné službě ani o horolezcích jsem nevěděla nic, ale spoustu těch nově získaných odborných informací jsem zpětně zase promazala, protože se to vůbec nepotkávalo se stylem mého psaní a svižností děje, kterou jsem chtěla udržet od začátku až do konce knihy.
Román Tajemství měl vyjít původně už na jaře. Co vedlo k tomu, že se tak nakonec děje až teď?
Především ten zmíněný lockdown. Přeci jen jsem úplně neplánovaně měla po několik měsíců dennodenně na starost dvě děti, z čehož jedno už chodilo do školy, takže na mě dopadly i povinnosti domácí výuky. No a taky frustrace, beznaděj a únava. Poprvé v životě pro mě bylo těžké se na psaní skutečně soustředit, když se kolem pořád dělo tolik věcí, cítila jsem se zahlcená informacemi a neuměla jsem je odfiltrovat.
Původně měla navíc kniha vyjít ve dvou dílech, jeden právě na jaře a druhý pak před Vánoci. Jenže když jsem dopsala první díl, došlo mi, že tohle nemůžu čtenářům udělat, že nemůžou na všechny odpovědi a rozuzlení čekat další půl rok, že první díl bez druhého nedává smysl, že to musím vydat v jedné knize. Bylo mi to líto, ještě nikdy jsem datum vydání neposunula, ale myslím, že ten delší čas příběhu prospěl. Celý tenhle rok se učím trpělivosti a s touhle knihou to nebylo jinak.
Vám se často daří novými knihami část čtenářů nadchnout a část rozčílit. Čekáte, že to bude stejně i teď?
Myslím, že u téhle knihy nebudou nůžky mezi čtenáři rozevřeny natolik jako u té předchozí. Je jisté, že někomu se líbit bude a někomu ne, že někomu bude připadat komplikovaná, někdo třeba vůbec nebude mít náladu na příběh z hor a někdo si do toho promítne osobní nesympatie vůči mně, což se taky děje a já to beru, ale že by vyvolávalo právě Tajemství nějaké vášnivé spory, to nečekám. Jestli uspěje, to si netroufám odhadnout vůbec. To si můžu jenom přát.
Jsou pro vás v něčem inspirací vaši čtenářští fanoušci a fanynky?
Zatím nikdy nebyli, tedy ne ve smyslu samotného námětu, ale jsou mi logicky obrovskou motivací pro další práci.
Umíte si představit, kdy by vaše knihy mohly poprvé začít číst i vaše děti?
Ela si nedávno vzala do postele Bábovky, ale to jsem jí pak zase vzala já s tím, že je na to ještě malá. Ona žádná z mých knih není pro děti a mě vlastně dost mrzí, že neumím pro děti psát, protože jestli bych si něco přála, tak to, aby mě moje děti četly už teď a upřímně mi řekly, jestli mi to jde anebo ne.
