RECENZE: Foukneš do pěny. Tak trochu šílená Třeštíková na spanilé jízdě

Vyrazí dech v mnoha směrech. Nový román Radky Třeštíkové Foukneš do pěny nese její chytlavý rukopis, ale zároveň jde dál, posunuje hranice prožívání, hysterie, bolesti i délky souvětí.

Hrdinka vyjíždí na svou zbrklou cestu bez vytyčeného cíle ve stylu road movie a stejně jako v kultovním díle Na cestě se text horečnatě chrlí, proud vědomí přesahuje až do bezvědomí. Jen na rozdíl od Jacka Kerouaka nezpodobňuje nefalšovanou inspirativní svobodu aktérky, nýbrž spíše její nesmírné zoufalství, zmatek, totální emocionální kolaps v mučivém zhodnocení života, traumat, chyb, úzkostí a křivd, v beznadějné touze všemu ujet.

Dějovou linku na maximum vyšponované jízdy s postupně zvolňujícím tempem vedené od benzinky k benzince, z místa na místo, při které se mnohdy hrdinka chová nejen iracionálně, bez zábran, ale až sebedestruktivně, komicky odlehčuje snaha dodržovat psychologické rady terapeutky a jednat ekologicky nezávadně – nebo taky ne.

Vše prokládají obrazy z minulosti dávné i krátce vzdálené, jeden střídá druhý, intenzivně, nahodile, nečekaně, zpočátku zdánlivě nesouvisle. Proč jí teče vajíčko do očí nebo skáče z okna, vyjde najevo až později, ale nakonec do sebe vše zapadne.

Autorka tak udržuje čtenáře ve střehu i v napětí, jen někdy možná zbytečně prvoplánově přehání. Je však rozhodně mistryní slovních spojení, která jsou v jedné chvíli zosobněná poetika, ve druhé syrová expresivní tříšť. Kdepak romantika, tady se jde na dřeň. Ústředním tématem jsou vztahy: manželů a manželek, ještě víc manželek a milenek, ale především matek a dcer, které zůstávají devastujícím způsobem poznamenány partnerskou nadmnožinou.

Foukneš do pěny

75 %

autor: Radka Třeštíková

nakladatel: Motto

Spanilá jízda je provázena telefonáty s hlavními představitelkami hrdinčiny tragédie, které podtrhují celou absurditu rodinného dramatu, kde to důležité zůstává krajně opomíjené, nevyslovené a do popředí zájmu se dostává, co bude k obědu a kdo nakrmí chameleona. Na druhou stranu nakonec i segedín nabude epických rozměrů.

Výsledek je křehký i surový, odhalující i sebeironický, odvážný i trochu šílený. Jako výkřik, jenž po odeznění ozvěny, kdy se oloupe poslední podstatná slupka, náhle skončí lehce, samozřejmě, bez vysvětlení. Jako když foukneš do pěny.