Obecné termíny jako ráj, poslední bitva nebo domov, ale také zcela konkrétní jména či objekty typu Fučík, mandelinka bramborová, metro či Remek - to jsou všechno pro Macuru ikony, které spoluvytvářely kulturní niveau socialistického Československa. Čtrnácti věnoval samostatné eseje, shrnuté do knihy s názvem Šťastný věk: symboly, emblémy a mýty 1948-1989 (první vydání v Pražské imaginaci 1992).
Stávající vydání doplňuje bohatá obrazová příloha, korespondující s tématy statí, a ve druhé části knihy další čtyři eseje na téma socialistické literatury. Z nich nejvíce souvisí se základní materií Šťastného věku text Továrna: dvojí mýtus.
Kdo byl Vladimír Macura
|
Vladimír Macura (1945-1999) patřil k nejvýraznějším osobnostem české literární vědy 80. a 90. let minulého století. Soustředil se na českou literaturu a kulturu 19. století, jíž věnoval práci Znamení zrodu: České obrození jako kulturní typ (1983) a komponovaný soubor studií Český sen (1998). Podílel se na celé řadě literárněhistorických a teoretických projektů, například na vzniku Průvodce po světové literární teorii (1988) a na Slovníku světových literárních děl (1988). Vladimír Macura byl aktivní i jako spisovatel se zálibou v postmoderních hříčkách, ironii a mystifikaci (romány Občan Monte Christo, Informátor, Guvernantka a další). Překládal z estonštiny (mj. kultovní parodickou knihu Enna Vetemaa: Klíč k určování rusalek).
"Česky psané myšlení o literatuře a kultuře nehýří zrovna politickými duchy. Vladimír Macura byl autorem, kterého politické aspekty zajímaly a byl pro jejich sémiotickou artikulaci výjimečně vybaven už biograficky. Neúčastnil se disentu ani nefiguroval v establishmentu komunistického režimu, oficiální ani paralelní kulturní politika nevymezovaly nijak silně jeho vlastní směřování," píše v doslovu literární vědec Tomáš Glanc.
Tím mimo jiné vysvětluje, proč se Macurovy texty vyznačují - přes všechnu erudovanost a často objevnost - lehkostí a odstupem. "Kánony pozoroval a popisoval jako jejich víceméně svobodný svědek, což Macurovi... umožnilo jeho metodologické přesvědčení. Přistupoval k předmětům, o nichž psal, jako k sociálním a komunikačním jevům a systémům, rozkrýval jejich účinek a mechanismy, aniž by je ve vlastním smyslu slova hodnotil," uvádí Glanc.
O mandelince bramborové(ukázka z knihy Šťastný věk) 
...na tomto pozadí nutně nemohla být mandelinka bramborová pouhou mandelinkou bramborovou, stávala se nepřítelem, protivníkem lidu budujícího neochvějně svou socialistickou vlast ("Naše talíře budou v bezpečí, až vyhubíme poslední mandelinku. A svět, ten si oddychne, až budou také zneškodněni poslední nepřátelé míru," Ondřej Sekora 1950). Přetvořila se okamžitě v symbol, v emblematické zvíře Západu. Její vlastnosti se zdály vyjadřovat podstatné rysy imperialistů, především samozřejmě severoamerických. "Paraziti z Wall Streetu si zavolali na pomoc parazity z říše hmyzu," konstatovalo 30. června 1950 Rudé právo a podobně to vyjadřuje veršem Karel Bradáč ("Hmyz cizopasný spojence má hmyzí") nebo Václav Lacina: Mračí se krize nad Kapitolem Meč rozbil by si o železný štít, |
Přestože Šťastný věk vyšel poprvé už před dvaceti lety a literární věda a obecně teorie kultury za tu dobu výrazně pokročila, je Macurova práce považována za základní dílo ve svém oboru. Nejen ryzí specialisté, ale i laičtí čtenáři s hlubším zájmem o toto téma ocení jeho nápaditost i čtivost, s níž autor zkoumá dobový jazyk a na základě rozboru klíčových symbolů analyzuje socialistickou kulturu jako specifický kulturní typ.
Vladimír Macura: Šťastný věk (a jiné studie o socialistické kultuře)
k vydání připravili Karel Kouba, Vít Schmarc a Petr Šámal
vydala Academia, 352 stran
