Spisovatelka Julia Phillipsová (2021) | foto: MOBA/NIna Sub

Inspiroval mě pocit ženského strachu a bezmoci, přiznává spisovatelka

  • 2
„Tohle by se v dobách Sovětského svazu nikdy nestalo,“ zaznívá v úvodní kapitole debutového románu spisovatelky Julie Phillipsové Mizející země. Americká autorka v něm píše o záhadném zmizení dvou dívek, v pozadí se však odvíjí příběh ještě dramatičtější. O historii poloostrova Kamčatka a jeho obyvatel.

Dokázala jste jako rodačka z New Yorku pochopit nostalgii obyvatel Kamčatky po Sovětském svazu?
Poprvé jsem takto slyšela mluvit někoho už v Moskvě a musím přiznat, že mě to hodně překvapilo. Na Kamčatce jsem pak pochopila, že se ta nostalgie pojí hlavně s pocitem stability a bezpečnosti, která tam teď lidem chybí. Jejich životy se s pádem Sovětského svazu změnily téměř ze dne na den, mnozí přišli o svůj status a jistoty.

Navíc se říká, že to špatné paměť vytěsňuje.
To je taky pravda, ale já jim opravdu rozumím. Když si sama představím, že by se Spojené státy americké teď ze dne na den proměnily a vypadaly najednou úplně jinak, také by mi chyběly. I přes tu všechnu nespravedlnost a násilí, ke kterému zde dochází. Souvisí to asi s přirozenou lidskou pohodlností.

Na Kamčatce jste strávila hodně času — sbírala příběhy, hledala inspiraci. Otevřela se vám spousta lidí – trvalo to?
Samozřejmě se našli tací, kteří mluvit nechtěli, ale vesměs většina se o svůj příběh chtěla podělit. Mám pocit, že když lidé vycítí, že je opravdu posloucháte, vypráví rádi. Navíc bych řekla, že se tam lidé o sebe obecně více zajímají a starají, je to do jisté míry dáno ne zcela fungující státní infrastrukturou.

Vy sama byste se takto někomu cizímu dokázala otevřít?
Přemýšlela jsem nad tím, jak bych se asi zachovala, kdyby se k nám v Brooklynu někdo nový přistěhoval do domu – jestli bych byla tak sdílná, jak byli oni. A došla jsem k tomu, že ne. Ale snažím se na tom pracovat.

Co byl vlastně ten úplně první impuls k sepsání Mizející země?
Podobá se trochu situaci, kterou otevírám knihu. Byla jsem teprve pár hodin na Kamčatce a potkala nadšeného místního, který mi hned nabídl, že mě provede po nejhezčích místech v městě Petropavlovsk-Kamčatskij. Jeho chování mi přišlo trochu zvláštní, ale převážila radost z toho, že jsem konečně na místě.

Tak jste se šli spolu projít?
Přesně tak a po chvíli jsme se octli na takovém místě na pobřeží, které bylo hodně izolované a kde nikdo nebyl. A mně najednou došlo, že kdyby mi chtěl ublížit, nic mu v tom nezabrání. Došlo mi, že můžu být během třiceti sekund mrtvá. Samozřejmě se nic nestalo, ten pocit strachu a bezmoci, mě ale v tu chvíli paralyzoval natolik, že jsem o něm začala víc přemýšlet.

Proto v knize píšete o ženách, které se octly v ohrožení.
Protože mi došlo, že si tím strachem v podobných situacích procházím už poněkolikáté a spoustu žen okolo mě to má stejně. Tak jsem se o těch pocitech bezmoci a podřízenosti rozhodla psát.

A povedlo se vám uspět hned s debutem.
Je pravda, že jsem před tím psala ještě jeden román, pro ten se mi ale nepovedlo najít nakladatele. Byl to vlastně dost zoufalý projekt.

Takže okamžitý úspěch Mizející země pro vás byl překvapením?
Vlastně ano. Pořád jsem si kladla otázku, co můžu já udělat pro to, abych ty své příběhy dokázala lépe prodat. Četla jsem strategie úspěšných autorů, zkoumala, co prodávají v knihkupectvích. Pořád jsem si myslela, že pro ten úspěch můžu něco udělat já sama. Nakonec ale prostě stačila shoda náhod a správné načasování.

V čem spočívalo?
Poslala jsem svému nakladateli Mizející zemi krátce po inauguraci Donalda Trumpa, takže ve chvíli, kdy se všude v médiích mluvilo o Rusku a zároveň v souvislosti s MeToo i o postavení žen. A obojí v mé knize bylo. Tak se ji rozhodli vydat a od té doby vyšla ve 25 zemích světa.