Jiří Černý ...na bílém
Obrovský krajíc si ukrojilo pražské nakladatelství Galén. Teď z něj zdařile ukouslo první dvě sousta. V minulosti zde vyšlo už několik knih Jiřího Černého, respektive o něm (životopisný rozhovor Kritik bez konzervatoře).
Projekt pětidílné sebrané hudební publicistiky, čítající recenze, rozhovory, reportáže, profily a další novinářské útvary včetně doprovodných textů na obálky desek, je ovšem Černého (a přirozeně také nakladatelovo) opus magnum.
Edice nese vtipný název Jiří Černý... na bílém a na pultech jsou nyní první dva svazky. První obsahuje texty z let 1956-1969, druhý 1970-1979. Osmdesátá léta pokryje třetí díl, který by se měl objevit ještě letos před Vánocemi, zbývající dva „porevoluční“ v následujících dvou letech.
Proč právě on?
V současné době není „v činné službě“ druhý hudební publicista, který by ve svém díle zachytil tak rozsáhlou éru vývoje populární hudby. Jiří Černý napřesrok oslaví osmdesátku a píše od svých dvaceti. Začal zdánlivě paradoxně články o opeře, láska k ní jej však provází dodnes a stále ji reflektuje.
Jiří Černý
Jeho první text o pop-music se týkal Pavlíny Filipovské a vyšel v roce 1961 v Mladém světě. Černý prošel „s nastraženýma ušima a ostrým perem“ vlastně všemi zásadními údobími vývoje pop-music ve světě i v naší specifické situaci.
Najdeme skutečně jen málokteré jméno z těchto dějin, k němuž by se Černý nevyslovil - proto jsou rejstříky obou svazků tak obsáhlé. A protože vždy patřil k hudebním kritikům a vykladačům respektovaným posluchači i kolegy, dnes je v pozici jakéhosi doyena, „otce zakladatele“.
Jeho sebrané spisy vlastně tvoří svého druhu encyklopedii, v první řadě hudby, ale také společenských okolností, v jakých vznikala. Kdo dodnes nezapomněl číst mezi řádky, což patřilo k základní výbavě čtenáře třeba právě časopisu Melodie, do něhož psal Černý nejčastěji, najde v pouhých dvou větách z recenze alba Katapultu z roku 1978 pregnantní výpověď o stavu tehdejší „normalizované“ scény.
„Katapult je skupinou mírného hard rocku v mezích prodejnosti. V tomto žánru naší jedinou, která vydala desku, a jednou z mála, které vystupují,“ píše autor.
Plastici a Ravel
Jiří Černý
Kromě časopiseckých příspěvků, mezi nimiž vynikají jasně mířené recenze, glosy singlů, ale i mimořádně informované rozhovory, obsahuje první díl spisů také celé znění Černého legendární knihy Zpěváci bez konzervatoře, a několik zajímavých textů jaksi mimoběžných.
Z těch je nejpoučnější Černého posudek na hudbu The Plastic People of the Universe a DG 307 z roku 1973, když seděl v takzvané kvalifikační přehrávkové komisi. Aby zdůvodnil kvalitu obou nepohodlných kapel, vzal si na pomoc Armstronga, Ravela i Brechta. Sice to nepomohlo, ale „skutková podstata dobrého činu“ byla naplněna.
