Šestnáct zemí od Švédska po Bulharsko, od Nizozemska po Moldavsko. V nich třicet příběhů, které by neměly být zapomenuty. Osudy stižené nacistickou či komunistickou totalitou jsou s hvězdičkou, číst by je měly děti až od šestnácti let.
Alespoň tak to stojí v předmluvě. Autoři knihy Abychom nezapomněli se sice vyvarovali zbytečně brutálních scén, ale zaznamenat tak tragické životy úplně nelze bez popisů násilí. Protože se dělo. Uprostřed civilizovaného kontinentu, ještě před pár desítkami let, generaci našich rodičů a prarodičů. Z bývalého Československa jsou tu osudy hned čtyři: příběh Milady Horákové zpracovala Zora Dvořáková, Josefa Brykse Luděk Navara, redaktor MF DNES, za Slováky je vylíčen osud Jozefa Remži a Fedora Gála.
Mrtvá hned dvakrát
Dokumentární medailonky osob a jejich rodin či přátel jsou doplněné historickými souvislostmi, dobovým i fotografiemi, faksimilii dokumentů, mapkami a informačními boxy. Ty vysvětlují historii a systém gulagů, vztah totalit k církvím, definují samizdat, fungování psychiatrických léčeben k "převýchově" odpůrců komunistického režimu i vysílání zahraničních rozhlasových stanic do zemí východního bloku. Tedy skutečnosti, o nichž má běžný člověk povědomí, ale detaily zná málokdo.
Osud Josefa BrykseZatímco zápas Milady Horákové je známý, o příběhu českého pilota Josefa Brykse se mnoho nevědělo. Redaktor MF DNES Luděk Navara vypráví o jeho sestřelení za války i o uvěznění po zinscenovaném procesu.  "Ačkoli se Bryks proslavil útěky z německého zajetí, do komunistického se dostal právě proto, že mu nevyšel útěk přes železnou oponu. Klíčový útěk svého života pokazil," píše Navara. Bryks zemřel v Jáchymově v jedenačtyřiceti letech, jeho hrob se podařilo nalézt až v roce 2009. |
K nejsilnějším osudům patří umučení bulharské členky Demokratické opozice Ljudmily Slavovy, která zemřela dvakrát. Poprvé ji, když kandidovala za opozici do parlamentu v roce 1946, zbili, znásilnili a domněle mrtvou pohodili u vlakových kolejí příslušníci komunistické mládežnické organizace, jenomže ona přežila, dokonce jí srostly obě zlomené ruce i noha.
O dva roky později už to štěstí neměla, ve vazbě komunistické Státní bezpečnosti skonala po záměrném opaření horkou vodou. Jedinou přímou svědkyni události, Ljudmilinu spoluvězeňkyni, pak přejela tramvaj. Zatímco na naši Miladu Horákovou můžeme od listopadu 1989 každoročně vzpomínat, na budově Lidových milicí v bulharské Sofii, kde našla smrt nejenom Slavova, není ani pamětní deska.
Láska z koncentráku
Neuvěřitelně drsné jsou i příběhy z Litvy, Lotyšska a Estonska, ze zemí, jejichž dějiny se u nás příliš neučí. Přitom v estonské sekci se ukrývá drama s českými kořeny, příběh lásky mezi velitelem koncentračního tábora Heinzem Drosihnem a českou Židovkou Inge Syltenovou. Do dívky se osudově zahleděl krutý velitel už při jejím příjezdu s transportem.
"Rozhodla se využít zájmu velitele, aby dosáhla výhod pro všechny vězeňkyně," vysvětluje ve svém textu autorka Meelis Maripuu a líčí, jak Inge požadovala deky a jídlo pro ostatní ženy. Díky jejímu vlivu Drosihn vedl dvojí život, naoko zůstával nacistou, ale pomáhal zajatkyním. Láska netrvala dlouho, milenci zemřeli na útěku, místo, kde jsou jejich těla, dodnes není známé.
Čítanka Abychom nezapomněli vychází díky Platformě evropské paměti a svědomí napříč Evropou, je určena středoškolákům, ale měla by stát v každé rodinné knihovně vedle Starých pověstí českých a Babičky. Protože povědomí o takových osudech je tou nejlepší cestou, jak zabránit návratu jakékoli totality.
