Pianista Brad Mehldau se vrátil takřka na den přesně po roce na stejné místo: do Dvořákovy síně Rudolfina. Zatímco zde vloni v rámci festivalu Struny podzimu představil svůj sólový program, letos koncertoval ve své typičtější poloze, tedy v čele tria, které tvoří spolu s kontrabasistou Larrym Grenadierem a bubeníkem Jeffem Ballardem.
Na turné, které Brad Mehldau Trio právě jede, představuje z větší části nový repertoár, který ještě není zachycen na nahrávkách. Převažovaly v něm volnější a takřka baladické polohy, které Mehldau se svými partnery dokázali probarvit do širokého výrazového spektra.
Vlastně jedinou ostřejší skladbou byl standard Thelonia Monka Wee See, v němž Mehldau s překvapivou pietou chvílemi téměř imitoval Monkův klavírní styl, který ovšem do kontextu vystoupení skvěle zapadal.
Mezi baladami se zaskvěla Berlinova Isn´t This A Lovely Day, známá například z repertoáru Elly Fitzgerald či Diany Krall. Sál jako by ovládla klubová atmosféra některých okamžiků Mehldauovy série nahrávek Art Of The Trio, kterou se v jazzovém světě etabloval ve druhé polovině 90. let.
Mehldau má pověst umělce, který ve svých zvláštních úpravách do jazzového světa uvádí skladby z oblasti popu a rocku. Ani tento koncert nebyl výjimkou a v přídavku došlo na verze písní Sufjana Stevense, skupiny Radiohead a pianistova velkého oblíbence, písničkáře Nicka Drakea.
Koncert Brad Mehldau Tria byl bezesporu jedním z vrcholů letošního roku, komunikace mezi hudebníky, jejich jistota, a přitom uvolněnost byla skoro hmatatelná, nemluvě o originalitě zejména pianistova hudebního myšlení, odvíjejícího se zcela mimo zavedené cestičky jazzové improvizace.
Přesto se při srovnání loňského sólového a letošního triového Mehldauova vystoupení asi leckterý pamětník přiklonil k loňskému zážitku jako většímu. Svou roli možná hrál tehdejší šok z (většinou publika) prvně v životě zhlédnutého. Fakt ale je, že jako sólista se Mehldau více otevřel, zacházel až do jakýchsi "psychedelických" poloh, zatímco "umění tria", jakkoli vrcholné, jej přece jen trochu drží při zemi.
Slovanské tance s banjem
Ve Smetanově síni pražského Obecního domu se ve čtvrtek 8. 11. hrála muzika pro sice podobný typ posluchačů, postavená ovšem na zcela odlišných východiscích. Dvojice jednoho z nejpodstatnějších pianistů jazzových dějin, Chicka Corey, s "mužem, který naučil banjo hrát jazz", Bélou Fleckem, má kořeny v bluegrassu, fusion 70. let, ale i v evropské klasice.
Některé durově jásavé momenty programu, sestávajícího z aktuálního alba dvojice The Enchantment, jako by skoro evokovaly melodiku středoevropské klasické hudby. Kdybychom chtěli trochu uměle konstruovat, řekli bychom, že není divu, když Fleck, všemi křestními jmény Béla Anton Leos, dostal cíleně od rodičů do vínku "posvěcení" Bartókem, Dvořákem a Janáčkem.
Souzvuk klasického koncertního křídla a banja je samozřejmě velmi netradiční a pro ucho neobvyklý. Má ovšem jedno úskalí: je natolik výrazný a zároveň neměnný, že unese bez problémů délku cédéčka, v poslední fázi dvouhodinového koncertu však poněkud vysiluje.
Akustické banjo přece jen nemá tolik výrazových možností (ani jako jeho "rodná sestra" kytara) a přes Fleckovo nezpochybnitelné mistrovství vyžaduje vlastně stále stejný styl hry.
Po většinu koncertu ovšem výkon obou protagonistů bral dech. Některé skladby byly odehrány jako na albu, v jiných se hudebníci pustili na delší improvizační cestu do neznáma, nikdy ale nezabloudili nebo nesešli z pomyslné značky. Některé, vždy dokonalé, závěry skladeb (včetně třeba slavného Children´s Songu Nr. 6) zjevně zaskočily i samotné protagonisty a jejich výměna pohledů, v nichž se mísil údiv s obdivem vůči druhému, byla nesmírně civilním prvkem.
Corea s Fleckem slibovali už prostřednictvím PR agentury před koncertem, že se pokusí v Obecním domě navodit "pokojovou" atmosféru. To je sice v tomto "secesním hangáru" prakticky vyloučeno, verbální komunikací mezi sebou i směrem do hlediště ale oba muzikanti dokázali většinu nežádoucího odstupu odbourat a vytvořit mimořádně vstřícnou náladu na obou stranách.
Srovnávat nesrovnatelné
Vzhledem k tomu, že na obou koncertech byli přes závažnost podílu jejich spoluhráčů nejsledovanějšími osobnostmi pianisté, asi ve vzduchu visí problém jejich srovnání. Bylo by to ale srovnávání jablek s hruškami.
Ač oba pianisté v první řadě jazzoví, Corea a Mehldau za sebou mají zcela rozdílnou minulost, každý pochází z jiné generace a má i jiné cíle. Není pochyb o tom, že Corea je - asi i vzhledem ke svému věku - výrazně uvolněnější než Mehldau, zároveň ale (už) není tou osobností, která udává tón současného jazzu.
Oba mají na scéně své nezpochybnitelné místo a pro nás může být čest, že jsme jejich výtečné koncerty mohli v Praze v tak krátkém intervalu zhlédnout.
Brad Mehldau Trio
V rámci festivalu Struny podzimu
7. 11., Praha, Dvořákova síň Rudolfina
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
Chick Corea & Béla Fleck
8. 11., Praha, Smetanova síň Obecního domu
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
