Taylor bere klaviaturu útokem

Když se v normalizačním období nepříliš světa znalí pořadatelé Mezinárodního jazzového festivalu rozhodli zařadit na program mezinárodní orchestr Cecila Taylora, nestačili překvapením valit oči: neměli ani tuchy, že je čeká hudba, jež se nedá vecpat ani do sebeširšího pojetí socialistického realismu. Taylor byl obrazoborec, svérázný suverén, který bral, odkud mu napadlo, a jazzovou tradici spojoval s výhledy do světa neučesaně pulsující hudby dvacátého století. Jeho vystoupení bylo tehdy pro pražské obecenstvo ojedinělým výhledem do oblastí, které na naše koncertní pódia neměly přístup.

Roku 1997 se u nás objevil znovu, zařazen do správné souvislosti alternativně orientovaného Festivalu hudby výjimečných délek v Míčovně Pražského hradu. A 3. dubna jej uslyšíme ve Španělském sále jako vedoucího kvarteta, jehož členy jsou finský saxofonista Harri Sjöström, jeho krajan kontrabasista Teppo Hauta-Aho (ostatně i partner Emila Viklického) a německý bubeník Paul Lovens.
Cecil Taylor oslavil 25. března své sedmdesátiny. Jeho prvním vzorem - jakkoli neuvěřitelně to zní - byl Dave Brubeck a zapůsobili na něj i Bud Powell, Horace Silver nebo Duke Ellington. V šedesátých letech se však už cele přiklonil k freejazzovému evangeliu a z něho vytěžil zcela osobitý tvar. "Snažím se na klavíru vytvořit takové skoky do prostoru, jaké dělá tanečník. V bílé hudbě si pianisté nejvíce váží lehké úhozové techniky. V černé hudbě považujeme piano za bicí nástroj, klaviaturu bereme útokem a pokoušíme se proniknout dovnitř nástroje," vysvětluje hudebník. "Taylorovy skupiny odrážejí jeho energii a jeho hudba má pramálo společného jak s evropskou klasickou tradicí, tak s lidovou a etnickou hudbou z jakékoliv části světa," konstatuje jazzový kritik Ian Carr. Zaznívá-li dnes taková hudba ve Španělském sále, můžeme to považovat za pozoruhodný krok nejen do Evropy, ale do světa podstatně širšího.