Název desky Sbírka kiksů nelže. Každý Schmitzerův koncert je, jak známo, napůl divadelním představením, v němž je jedním z hlavních prostředků "hra s chybou" neboli "kiksem". Písničkářově šarži zmateného zakřiknutého drsňáka se posluchači smějí, i když při častějších návštěvách jeho vystoupení zjistí, že se mnohé "chyby" stávají na stejných místech, ve stejnou chvíli.
Schmitzer ostatně v rozhovorech přiznává, že s těmito dramat(urg)ickými prvky vědomě pracuje, že když se něco náhodně vzniklého u publika chytí, do svého programu to zařadí. Jenomže, málo platné, koncert, u kterého funguje i vizuální dojem a společné sdílení okamžiku s dalšími podobně naladěnými, je přece jen jiná disciplína než soukromý poslech nahrávky.
Na Sbírce kiksů najdeme v podstatě dva druhy písní: ty, které Schmitzer jakž takž dohraje do konce (někdy i úplně bez chyby), a pak ty, o které se bezúspěšně pokouší, což budí v Balbínově poetické hospůdce, kde se nahrávalo, samozřejmě bujarý smích, a při nemožnosti dohrání je buď zcela opustí, nebo aspoň dovypráví jejich obsah.
Problém je, že všechny písničky první jmenované kategorie patří mezi Schmitzerova nejznámější čísla (Kaluž, Hana, Bynďa, Loutka, Japonec) a už vyšly na některém z předchozích tří alb. A stávající verze těch neznámých jsou vlastně irelevantní.
Při prvním poslechu Sbírky kiksů se posluchač samozřejmě velmi baví, o Schmitzerově svérázném smyslu pro humor vůbec nemá cenu diskutovat. "Můžete šířit, že něco tak blbého jste ještě neviděli. Lidi chtěj vždycky vidět něco výjimečnýho, určitě ne to, co je ´docela dobrý´," uzavírá písničkář, či tentokrát hlavně herec, nahrávku. A má dozajista pravdu.
Schmitzerovy koncerty výjimečné jsou. Otázka zní, zda jsou, zvláště v této ještě "přitvrzené" verzi, přenosné na zvukový nosič. To ukáže až čas a osobní nastavení každého posluchače. Ani recenzent si tím není po několika posleších jist, a proto výjimečně neuvádí procentní hodnocení.
Jiří Schmitzer: Sbírka kiksů (živě z Balbínky)
vyd. Sony BMG, čas 56:28