RECENZE: Ze zhudebněných veršů mrazilo, v Rudolfinu ožil příběh masakru

Dvě symfonie dvou skladatelů dvacátého století připravil tento týden s Českou filharmonií německý dirigent Ingo Metzmacher. Nejprve uvedl Symfonii č. 3 Karla Amadea Hartmanna. Následovala Šostakovičova Symfonie č. 13, která žaluje komunistický režim.

Dvě symfonie připravil s Českou filharmonií německý dirigent Ingo Metzmacher. | foto: www.ceskafilharmonie.cz

Ve světě méně často uváděný autor, který jako jeden z mála německých skladatelů prošel érou nacismu, aniž se zkompromitoval, svými kompozičními schopnostmi bezesporu stojí vedle Mahlera nebo Šostakoviče. Pokud však jde o hloubku a sílu sdělení, jejich úrovně nedosahuje.

Třetí symfonie má jistě spoustu působivých míst, v nichž autor dokládá, že umí napsat například fugu a obratně využívat nástroje ke kýženému zvukovému účinku. Metzmacher se svým přesným, striktním gestem to vše zdůraznil.

Česká filharmonie a Ingo Metzmacher

85 %

Karl Amadeus Hartmann: Symfonie č. 3

Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 13 b moll op. 113 "Babij Jar"

Ovšem když po přestávce zazněla Šostakovičova Symfonie č. 13 "Babí jar", dojem z Hartmanna zmizel za vnitřním napětím a kontrasty díla, jež začátkem šedesátých let nebývale otevřeně ukázalo jak na ruský antisemitismus, tak na další noční můry totalitního režimu.

Orchestr hrál soustředěně a s nasazením. Výkon mužské části Pražského filharmonického sboru byl impozantní, stejně jako zpěv ukrajinského basisty Anatolije Kočergy.

Pro zhudebněné verše Jevgenije Jevtušenka, oživující masakr Židů v roklině Babí jar, má šestašedesátiletý pěvec mocný a především tvárný hlas. Umí přirozeně vyjádřit patos i sarkasmus, jenž v dalších větách symfonie míří na režimní kariéristy nebo na všudypřítomný strach. Bylo to silné a mrazivé.