Vydali jste desku s největšími hity kapely Prúdy, ale jsou to nově pořízené nahrávky. Proč?
Chtěl jsem vydat něco před připravovaným turné. Ale jen tak sesbírat a zmasterovat staré skladby se mi zdálo trochu málo. Taky zaplatit práva původním vydavatelům by bylo náročné, tak jsme to raději nahráli znova, s výborným zvukem a dnešními technickými možnostmi.
Mezi starými skladbami se lehce nenápadně krčí i novinka Víno, spev a ženy. Nelákalo vás natočit celou novou desku?
Určitě ano, to snad ještě přijde. Nicméně, když jsem dával dohromady tento svůj záměr, Fero Griglák mi nabídl jen jednu písničku, z níž se stalo Víno, spěv a ženy. Marián Varga žádnou novou neměl a já jsem svoje sólové album Z pekla šťastie vydal krátce předtím, v roce 2015. Myslím, že to byl velmi vydařený projekt, který vyšel na CD i vinylu. Hraje na něm i Radim Hladík, bohužel naposledy.
To bohužel nebyl jediný odchod vašeho kolegy. Předpokládám, že turné bylo plánované ještě s Fedorem Frešem. Jak zapadl do kapely nový baskytarista?
Fedor nás skutečně opustil neočekávaně uprostřed společných plánů, a protože bylo všechno rozjeté, museli jsme rychle najít náhradu. Anton Jaro skvěle hraje a zpívá, ale hlavně to není žádný nováček. Se mnou nahrával například album Stretnutie s tichom, hrál ve skupině Fermata a má vlastní jazzové projekty.
Výrazným členem Prúdů byl i Marián Varga. Co se pokazilo, že jste se kdysi rozešli?
Nepokazilo se nic, ten náš rozchod byl ku prospěchu věci. Marián měl jiné muzikantské ambice, založil legendární Collegium Musicum a mně zůstaly Prúdy. Důkazem toho, že jsme se navíc nikdy nerozešli úplně, jsou občasné společné projekty, které byly vždy něčím výjimečné. Třeba Zelená pošta, Na II. programe sna, muzikál Cyrano z predmestia, Všetko je inak nebo Labutie piesne.
Toto turné tedy bude oběma věnované. Na co se můžeme těšit?
Zaprvé hrajeme strašně dobře. O tom se mohli přesvědčit i návštěvníci loni na na padesátém výročí 1. československého beatového festivalu v pražské Lucerně. No a nabídneme to nejlepší z naší původní tvorby, tedy pecky ze 60. let, ale i skladby jako Pieseň z kolovrátku, která vyšla na Konvergenciích Collegia Musica, něco ze Zelenej pošty a tak.
Vy v rozhovorech říkáte, že to bude poslední turné skupiny Prúdy, protože zůstáváte sám z původní sestavy. Ale to ani mnohé světové kapely neodrazuje od toho, aby fungovaly pod původním jménem. Vám by to vadilo?
Klidně tu ochrannou známku můžu použít pro libovolné sdružení hudebníků, kteří pod ní budou ochotní hrát.
Ale kdyby to nebylo pod hlavičkou kapely Prúdy, vy budete vystupovat dál?
Určitě. Dokud bude pozitivní odezva a zpětná vazba mezi mnou a publikem.
Album Zvoňte, zvonky bylo ve své době senzací, uspěli jste s ním i na 2. československém beatovém festivalu. Jaká byla tehdy kolem Prúdů atmosféra?
Byli jsme už tehdy umělecky vyhraněná kapela s osobitými novými původními a charakteristickými skladbami. Se zajímavými aranžemi a interpretací, kterým se ani po desetiletích nedá nic vytknout. Což je úžasné. Přál bych každému tvůrci a umělci, aby se toho dožil.
Jak je možné, že na jednu stranu nemohla vyjít deska Pokoj vám, ale pár let poté jste mohl letět na hudební festivaly v Rio de Janeiru nebo Mexiku?
Nevidím v tom žádné souvislosti. Album Pokoj vám vlastně nebylo vyloženě zakázané. Jenom když už mělo jít do lisovny, přišel za mnou ředitel vydavatelství Panton a říkal: „Pavle, tohle radši nevydávejme, měl bys problémy. Potřebuješ to? Chceš emigrovat?“ Festivaly jsou však jiná kapitola. Na první jsem se dostal do Rio de Janeira jako skadatel písně pro Marcelu Laiferovou, která tam byla pozvaná jako vítězka Bratislavské lyry. Měl jsem s sebou i svoje desky, kterými jsem se prezentoval před přítomnými promotéry – a už přicházela další pouzvání. Do Mexika, znova do Ria, kam už jsem jel jako zpěvák. S kapelou Prúdy následoval festival Vina del Mar v Chile, jako folkař jsem se představil na ostrově Curaçao v Nizozemských Antilách. Asi jsem se jihoameričanům líbil.
