Co pro vás znamená věk sedmdesát let
Herec Jiří Sovák prý takovému věku říkal „jaro smrti“. To mi připadá příhodné. Dokonce jsem napsal stejnojmennou píseň pro svého dávného přítele Doctora P.P. A nejen hudbu, ale i text. Dalo mi to hodně práce, ale podařilo se mi ho napsat během jednoho golfového turnaje na hřišti Albatros. Hrál jsem tehdy strašně, divím se, že mě nevyhodili, protože jsem pořád vytahoval mobil, což se na hřišti nesmí. Pyšně jsem ho poslal Gábině Osvaldové, text si přečetla a říkala, že nic hnusnějšího nikdo nenapsal. Ale nemyslím, že je hnusný, je jen pravdivý. Račte si píseň pustit.
Ohlédnete-li se zpět za svou dosavadní hudební kariérou, co byste označil jako vrchol?
Asi dekádu po revoluci. To bylo takové vzedmutí v celé společnosti, vše se měnilo, všechno se najednou mohlo. Začalo to baletem Check Mate, pak scénické oratorium Zahrada rajských potěšení pro Ta Fantastiku, desky s Luckou Bílou, filmy Requiem pro panenku, Akumulátor l., Kolja a další. V letech 1994–98 jsem průběžně psal pro španělskou křesťansko-komunisticky-anarchistickou produkci Tijuana skvělý animovaný seriál o hrdinném Cuttlasovi, celé čtyři roky jsem tam pořád lítal a musel se naučit španělsky. A tahle dekáda skončila muzikálem Johanka z Arku. Za vrchol to ale označuji, protože to bylo nové, předtím v této míře nepoznané.
Kdo dal impulz k reedici Johanky z Arku na vinylovém dvojalbu?
Můj oblíbený šéf Warner Music Vladimír Kočandrle. Nebo moje oblíbená jeho bývalá žena Marcela, vlastně nevím. Ale jsem za ten vinyl strašně rád. Na třech stranách jsou vrcholné skladby, na čtvrtou jsem dal některé písně z Johanky ve španělštině nebo angličtině. Zpívají je rodilí Zaragozané Carmen Paris a Gabriel Sopeňa – ten také celou Johanku do španělštiny velmi citlivě přebásnil. A za Američany tam je Jonathan Pagano, zarputilý rocker. Nahrávali jsme anglická dema v malém studiu v New Jersey a myslím, že ho trochu štvalo zpívat muzikál.
Jste milovník vinylových desek?
Ještě ne, ale budu. Mám doma gramofon Dual, koupil jsem ho od Edy Parmy v roce 1975. Nechávám ho repasovat a pak budu milovník.
V jakém tvůrčím rozpoložení Johanka vznikala?
Můj cíl nikdy nebylo psát muzikál, zajímala mě především filmová hudba. Nicméně Petr Kratochvíl mně a Gábině Osvaldové nabídl někdy v roce 1998 udělat pro jeho tehdejší lásku Lucii Bílou Johanku z Arku. Scénář měl psát Jiří Hubač a režie se ujmout Jozef Bednárik. Byla to velká výzva. Gábina začala jako první – přečetla si dostupnou literaturu, pak před sebe položila scénář Jiřího Hubače a začala psát celý text ve verších, v podstatě libreto. Začala nestandardně od konce. Jako první napsala Píseň kata o tom, co se mu děje v hlavě po upálení Johanky. Já jsem v červnu 1999 na její text napsal první árii – Proklínám. Postupně mě práce na Johaně naprosto uchvátila.
Jak se to projevovalo?
Přestal jsem chodit ven, všechny jiné nabídky odmítal. Na rozdíl od psaní filmové hudby jsem nebyl ničím vázán, nanejvýš svojí vlastní invencí. Strašně moc jsem chtěl udělat muzikál lišící se od standardních muzikálo-písničkářů, které mě většinou nebavily. Chtěl jsem také, aby byla hudba atypicky zaranžována. Bedovi (Bednárikovi – pozn. red.)jsem přehrál prvních třicet minut nepřetržitého toku hudby někdy v září. Byl nadšen, pak ale začalo mezi námi docházet ke konfliktům. Chtěl po mně pořád „radiouku, ako napísal Svoboda“. Dělal s ním předtím Drakulu a vyžadoval něco jako Jsi můj pán, což mě totálně štvalo. Ale nakonec jsem napsal Most přes minulost, která se stala nejhranější skladbou roku 2000.
Řekne-li se muzikál, zejména tedy český, má to trochu pejorativní nádech – právem?
Viděl jste, co dokážou vyprodukovat v Německu? Před rokem a půl jsem pro berlínskou produkci Gallissas napsal muzikál Der letzte Zar o Mikulášovi ll. a jeho ženě Alexandře, která byla německá princezna. A tak jsem měl tu čest se s tamní produkcí trochu seznámit. Panebože, to byste občas zíral. Je nespravedlivé házet všechny muzikály, zahraniční i naše, do jednoho pytle. Jsou mezi nimi obrovské rozdíly. Některé byly určitě napsány z vnitřního přetlaku, velkého talentu a snahy tvořit, jak nejlépe to jde. A je to z nich cítit. Jiné vznikly jako podnikatelský záměr a je to z nich cítit také.
Čím to, že vám to spolu po skladatelské stránce tak fungovalo s Gábinou Osvaldovou?
Osvaldová je geniální. Kdyby byla mou ženou, asi by bylo blbé o ní hovořit v takovýchto superlativech. Ale není, takže můžu. Je vzdělaná a sečtělá, dokáže být neskutečně sarkastická, ale také velmi něžná. Dokáže až mrazivě pravdivě pojmenovat situace nebo vlastnosti, o kterých by se snad ani nemělo mluvit. A toto vše lze najít v jejích, pro mně jako skladatele velmi inspirativních textech. Píše strašně lehce. Třeba pro Lucii Bílou udělala víc než sto textů. Myslím, že za to, kde dneska Lucka je, vděčí z velké části právě Gábině.
