RECENZE: Neckář spojil Nohavicu s Tofim na jednom bizarním albu

Až poté, co si poslechneme jeho hity přezpívané kolegy, si uvědomíme, jak byl ve své době Václav Neckář dobrý zpěvák.

Jarek Nohavica na druhém koncertě v O2 aréně, 24. 10. 2013 | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Mýdlový princ (obálka CD)

Vedlejším produktem muzikálu Mýdlový princ je stejnojmenné cédéčko, které neobsahuje jeho soundtrack (neboli: Martin Dejdar na něm zaplaťpámbu nezpívá), nýbrž je tím, co je ve světě populární hudby označováno jako „tribute“. Tedy pocta zpěvákovi, jehož písně znovu nazpívali jeho kolegové.

Na Mýdlovém princi se jich sešlo dvanáct. Zpěváků s uměleckým kreditem, diskutabilních celebrit bez jakéhokoli kreditu i momentálních hvězdiček s nejasnou budoucností. Nechť si každý ráčí škatulky zaplnit podle svého gusta a zkušenosti.

Mýdlový princ

40 %

vyd. Popron Music 2015

Dramaturgie tak svedla na jeden disk zřejmě vůbec poprvé a snad naposledy nezpěváka Sagvana Tofiho, prkenně deklamujícího hříčku Dr. Dam di dam, s přesvědčivým Jaromírem Nohavicou. Ten původně jaksi „neopeřenou“ milostnou baladu Podej mi ruku a projdem Václavák interpretuje v souladu s věkem jako jakési ohlédnutí za dávným zážitkem z mládí – a lze mu to věřit.

Manželé Gottovi na premiéře Mýdlového prince

Dobře si písničku vybral (nebo mu byla vybrána) také Karel Gott. Chci tě líbat je vlastně typická „gottovka“ výrazem i textem. To, že by ji před lety zpěvák podal mnohem jistěji, je jiná věc a týká se přirozeného stárnutí tenorů. Slušný je i Josef Vojtek. Rock’n’roll Ša-la-la-la-li frontman Kabátu prostě cítí, ať si o jeho domovské kapele myslíme cokoli.

Jmenované jakž takž kvalitní příspěvky však přebíjí jeden jediný: Janek Ledecký a jeho Časy se mění. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé se nesnaží napodobit celé Golden Kids, spíš se nechal inspirovat původním autorem, jehož je, jak známo, dávným fanouškem. Složil tak vlastně hned dvojí poctu: Václavu Neckářovi i Bobu Dylanovi.

Janek Ledecký

A zadruhé: sám se doprovodil na akustickou kytaru a foukací harmoniku, naprosto přirozeně, bez kudrlinek, jako by hrál někde v obýváku. Tím se vyhnul tomu, co je na desce vlastně nejhorší.

Z Mýdlového prince totiž kandidáta na nejbizarnější album začátku letošního roku nedělají výrazově nedůvěryhodné nahrávky Adama Mišíka (Lékořice) či Davida Deyla (Kdo vchází do tvých snů, má lásko) v písních, ve kterých Václav Neckář nastavil vysokou laťku civilnosti v českém popu.

A ani další vesměs zapomenutelné příspěvky Ewy Farne, Marty Jandové, Václava Noida Bárty a Petra Jandy. Tím nejhorším jsou, s čestnou výjimkou právě Ledeckého folkového doprovodu, aranžmá a pojetí soundu této desky.

Přestože jsou na soupisce muzikantů jména skvělých profíků typu kytaristy Petera Bindera, basisty Jana Jakubce a bubeníka Romana Víchy, zvukové představě producenta Daniela Hádla a aranžéra Davida Soláře se asi neubránili.

Výsledkem je trapně chemicky znějící pseudoretro s kýčovitými klávesami, cinkavými akustickými a až komicky zboosterovanými elektrickými kytarami. Nejsou to sedmdesátky ani současnost. Jen kýč.