Jak byste svou tvorbu charakterizoval?
Vždycky to byla a je hudba „mezi“. Nikdy jsem nebyl schopný napojit se na konkrétní žánr nebo komunitu. Nedělám to ale programově, spíš se to za dvacet let aktivní hudební dráhy tak stalo. Mým primárním zázemím je svět vážné a elektronické hudby řekněme experimentálního typu. Došel jsem k tomu přes různé středoškolské kapely, studium hudební vědy, radio, jazz a filmovou hudbu. Osahal jsem si mnoho hudebních výrazových prostředků, přičemž hudba samotná je pro mě určitou formou kreativního vypořádání se s okolním světem. A co je pro mě asi úplně nejzásadnější – pomocí hudby se pokouším navazovat vztahy.
Jakou muziku jste hrál v těch zmíněných středoškolských kapelách?
Gymnaziální bigbíty – říkával jsem tomu nedělní fotbal. Jako někdo chodí v neděli na fotbal, já jsem si chodil zahrát na klávesy bigbít. Zároveň jsem ale v rámci různých kapel zkoušel různé méně obvyklé kombinace hudebních nástrojů, přičemž značnou roli v tom hrála elektronika. Pro mě reprezentovala cestu, jak se dostat tam, kam se „běžné“ nástroje nedostanou.
Zapadá do vašeho navazování vztahů v hudbě i spolupráce s trumpetistou Oskarem Törökem, která dalo vzniknout albu Letters From Sounds?
Jednoznačně. V roce 2015 mě oslovila parta jazzmanů, do které patřil Tomáš Liška, Tomáš Hobzek, Luboš Soukup a také Oskar Török. Hledali nové impulsy do své hudby a přizvali mě. Koukal jsem na to trochu jak Alenka v říši divů, protože jsem nikdy nebyl tak instrumentálně zdatný, abych se mohl pouštět do hraní jazzu na téhle úrovni. Tak jsem přišel s počítačem, propojili jsme jejich jazzový svět s mou experimentální elektronikou, natočili jsme desku, odjeli pár koncertů. Jenže jazzový kvintet je v tuzemském kontextu obří těleso, které je obtížné manažersky utáhnout.
Takže vzniklo trio s Oskarem a Lubošem Soukupem. Natočili jsme další desku Hornscape, přičemž materiál z ní posloužil jako soundtrack filmu Roberta Sedláčka Promlčeno. Pak ale přišel covid, začalo postupně odumírat i trio a přežilo jen duo s Oskarem. A ukázalo se, že on podobný způsob spolupráce už dlouho hledal. Nejdřív jsme zkoušeli dělat nové fixní skladby, ale brzy se ukázalo, že nejvíc nás baví mít spíše k dispozici otevřené portfolio zvukového a hudebního materiálu, které během živého hraní nabývá pokaždé nových hudebních forem.
Hudbu tedy tvoříte v reálném čase?
Ano, je to velké dobrodružství, protože nikdy nevíme, jaký materiál použijeme a kam se s ním dostaneme. A takovýmto způsobem vznikla i deska. Je kompletně živá. Potkávali jsme se ve studiu, ohledávali jsme materiál, poznávali jsme lépe jeden druhého a výsledkem je toto nové album.
Padlo tu jméno Roberta Sedláčka, s ním spolupracujete pravidelně. Proč právě s ním?
Ano, děláme spolu už patnáct let. Robert je hledač. V roce 2005 za mnou přišel do rozhlasu, kde jsem pracoval jako hudební režisér, že hledá někoho, kdo by udělal – cituji – „divný zvuky do seriálu“ Štíty království českého o středověkých hradech. Chtěl soundtrack na bázi koláže z konkrétních dobových zvuků. Díky tomu jsme se seznámili a dělali spolu na filmech Rodina je základ státu, Jan Palach, seriálech České století, Bohéma, Sever a dalších.
Nejvíc mě na naší spolupráci baví ta ohromná volnost, kterou mi dává. V našem vztahu je velká porce vzájemné důvěry, ale i odpovědnosti. Nevybavuji si situaci, kdy bychom se nějak totálně minuli. Hudbou chci říct něco dalšího, co třeba v tom konkrétním obrazu není. Nebavíme se o tom, jaká muzika má ve filmu znít, ale spíš konkrétně o tom, jestli právě v některé scéně už hudbou nevyprávím příliš na úkor dialogů nebo obrazu. On je natolik vnímavý posluchač, že se rád mou hudbou nechá překvapit.
