Pak několik dní před zahájením festivalu ze zdravotních důvodů náhle odřekl svou účast estonský dirigent Neeme Järvi, který se měl k Smetanově Mé vlasti vrátit po patnácti letech a pokusit se navázat na velký úspěch z roku 1994, kdy Pražské jaro zahajoval se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK.
Úvodní večer tak ztratil původní myšlenku. Sehnat narychlo dirigenta Mé vlasti není snadné, protože toto dílo jako celek není ve světě uváděné často. Nakonec se taktovky ujal polský dirigent Antoni Wit, který měl náhodou volný termín.
Pětašedesátiletý šéfdirigent Varšavské filharmonie není mediálně příliš známý, má však za sebou řadu úspěšných nahrávek včetně Mé vlasti, již natočil v devadesátých letech s rozhlasovým orchestrem z Katovic. Jeho pozvání do Prahy se nakonec v dané situaci ukázalo jako dobrá volba.
Otázku, kterou si u nás občas klademe, totiž zda je patos při hraní Mé vlasti na místě, či nikoliv, Wit nejspíš tolik neřeší. Patos je pro něj přirozenou součástí díla vyjadřujícího národní hrdost – a tak skladbu očividně cítí. Energicky a přímočaře.
Kladem provedení byla neuspěchanost a vyváženost. Člověk měl pocit, že skutečně poslouchá sled přirozeně barevně vymalovaných romantických obrazů z historie a přírody, ať už vznešených či dramatických.
K silnějšímu účinku by však byl zapotřebí kultivovanější orchestrální zvuk, než jaký má Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Romantika se totiž někdy vytrácela spolu s břeskností dechů. V částech Tábor a Blaník už povolovalo napětí a převládl dojem mechanického, poněkud lomozného hraní.
Letošní zahajovací koncert nakonec nebyl žádnou výjimečnou událostí, ale s ohledem na komplikované okolnosti ho lze považovat za úspěšný.
Hodnocení MF DNES: 70 %
