V oboru "písničkářství" je letošní rok nebývale bohatý. Máme za sebou - z těch nejvýznamnějších - koncerty Boba Dylana i Toma Waitse, návštěva Leonarda Cohena, pro mnohé jeden z posledních doslova vymodlených chybějících zářezů na fanouškovské pažbě, ovšem byla výjimečná.
Zatímco na kvalitu vystoupení Dylana i Waitse panují rozdílné názory, lze si jen těžko představit, jaké výhrady by mohl návštěvník haly mít - samozřejmě za předpokladu, že se sem nedostal úplným omylem.
Žádné "holení" pro peníze
Čerstvý čtyřiasedmdesátník Leonard Cohen vyběhl na pódium jako mladík, jen mírně shrbená záda v některých chvílích prozrazovala jeho věk. Užil si první nadšený aplaus a zahájil - tak jako na všech předchozích koncertech probíhajícího turné - písní Dance Me To The End Of Love, následovanou titulním kusem alba The Future. Už od samého začátku byla hlavními slovy, která návštěvníka musela napadnout: elegance, dokonalá profesionalita a neokázalá, do detailu připravená show.
. Cohen okouzlil GlastonburyBohatému programu letošnímu ročníku Glastonbury v závěru kraloval Leonard Cohen. |
Probíhající turné nemá za úkol propagovat žádné nové album, Cohen se netají tím, že jej podnikl za účelem dorovnání deficitu na svém účtě, který během jeho dlouholetého pobytu v buddhistickém klášteře zřejmě nenávratně a zločinně zdevastovala jeho bývalá manažerka. Ovšem to, co písničkář na pódiu předvádí, má k upocenému "holení" (jak říkají muzikanti "kšeftům" podnikaným čistě za účelem vydělání peněz) na míle daleko.
Výběr repertoáru, rozděleného do dvou přestávkou rozdělených setů, jde po těch nejznámějších položkách jeho nikterak obsáhlé diskografie a prakticky všechny písně najdeme na jeho hitových kompilacích. Ostatně, z posledního alba Dear Heather (2004) nezazněla v programu jediná píseň.
Leonard Cohen - Hallelujah (Glastonbury 2008)
Nenápadné mistrovství
Šestičlenná kapela, která Cohena na turné doprovází a kterou vede slavný basista Roscoe Beck, je plná absolutních profesionálů, kteří dokáží z písní, jejichž podstata je vesměs vlastně velmi jednoduchá, udělat malé zázraky, aniž by jakkoli jejich party ztratily funkčnost a oni sami se ukájeli zbytečným sólováním. Vzorovou ukázkou byl hráč na klávesy Neil Larsen, který zejména v několika exponovaných partech Hammondových varhan dokázal kapelu jakoby mimoběžně pozvednout.
Největší pozornost z hudebníků na sebe poutal hráč na nejrůznější víceméně exotické strunné nástroje Javier Mas - jeho "arabské" intro k Who By Fire či úvod k The Gypsy´s Wife byly zásadními okamžiky koncertu. Stejně tak vstupy multiinstrumentalisty Dina Solda, jehož záběr sahal od foukací harmoniky přes klarinet a saxofony až po dechový syntezátor, byly často právem oceňovány potleskem na otevřené scéně. Hráč na elektrickou a pedal steel kytaru Bob Metzger často dodával v důsledku svého založení mnoha písním countryový rozměr (samozřejmě s výjimkou Heart With No Companion, jež je countryová jaksi sama o sobě).
Výborný byl i trojčlenný dámský sbor. Vokalistky ke Cohenovi patří odnepaměti, ve studiových verzích ale jejich party nebývají stavěny tak výrazně po soulovém vzoru, jak jsme slyšeli například v písni Ain´t No Cure For Love i mnoha dalších, kdy se zpěvačky striktně drží rytmického základu a sólista, tedy Leonard Cohen, spíše "povlává" podle vlastního cítění hudebním prostorem.
Leonard Cohen - Suzanne (Glastonbury 2008)
Cohen sám je přes veškerou civilnost a zadumanost vlastně velký showman. I když jediná "pódiová akce", ke které se uchyluje, je občasný poklek, a jinak zpívá vesměs soustředěně se zavřenýma očima, případně se věnuje hraní na akustickou kytaru, je znát propracovanost každého čísla nejen hudebně, ale i vizuálně. Celý koncert je skutečně pečlivě vystavěn a "zrežírován" do posledního detailu - i proto jen minimální odchylky v repertoáru v průběhu turné. Nečekané okamžiky, jakým byl v Praze dvojí začátek písně Bird On A Wire, pak jen ještě dvojnásob polidšťují to, co by vlastně už víc být polidšťováno nemuselo.
Hity a bonusy
Z nejslavnějších "cohenovek" zazněly kromě jmenovaných v hlavním programu ještě například Everybody Knows, In My Secret Life, Hey, That´s No Way To Say Goodbye, Tower Of Song, Suzanne, Hallelujah, I´m Your Man či Take This Waltz, Praha jako "bonus" oproti většině turné slyšela i The Partisan, píseň, která do aktuálního repertoáru přibyla až nyní.
Podobný případ je i další slavná skladba Famous Blue Raincoat, jeden z přídavků, který také v naprosté většině setlistů nečteme. Pokud jde o přídavky, slyšeli jsme jich celkem sedm, včetně So Long Marianne, kterou bylo toto finále večera odstartováno či First We Take Manhattan. "Falešný závěr" udělal Cohen hned několikrát. Už už se zdálo, že po křehkém samostatném výstupu dvou vokalistek sester Hattie a Charley Webbových, prakticky "není co dodat", když se kapela znovu vrátila na scénu a přidala ještě Closing Time (další falešný konec), Tried To Leave You a úplně nakonec a capella Whither Thou Goest.
Od Cohenova koncertu se očekávalo mnohé, že bude ale tak působivý, si ale asi uměl představit málokdo a případné hledání hnid v podobě třeba zpěvákových intonačních lapsů by bylo jen trapným důsledkem nedostatku citu. Při plném vědomí relativnosti každého absolutního hodnocení nelze neříct, že koncert Leonarda Cohena byl v oblasti populární hudby jedním z vůbec nejlepších, které kdy Praha zažila.
Leonard Cohen
Praha, Tesla Arena, 27. 9. 2008
pořádala agentura 10:15 Promotion
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
