RECENZE: Lady Gaga zase tančí jako o život, ale občas zaškobrtne

Původně měla novinka Lady Gaga vyjít začátkem dubna, ale epidemie koronaviru zhatila plány. Několikrát odkládaná deska Chromatica je událost, nikoliv ale bezchybné album.

Jedno se zpěvačce a herečce Lady Gaga upřít nedá. V době, která přeje spíš fragmentům, rozkouskovaným útržkům, hudebním črtám, které si prepubertální mládež pouští na lavičkách před školou z mobilů, se vždy snaží přijít s konceptem. S deskou, která bude držet pohromadě, bude vázána jednotící linkou.

V případě debutu The Fame z roku 2008 tomu tak ještě úplně nebylo, album stálo hlavně na hitech Paparazzi, Just Dance, Bad Romance nebo Poker Face, ale u dvojky Born This Way už vše vypadalo jinak. Stála tu opravdová globální superhvězda, které ostrý a pichlavý lesk reflektorů možná trochu zaslepil zrak a jež si nestačila pořádně protřít oči. 

Stefani Joanne Angelina Germanotta je produktem své doby, která stůj co stůj hledá výrazné osobnosti, jakými v rámci popu byli Michael Jackson nebo Madonna. Lady Gaga je do značné míry odvozenina – pseudonym, který si vypůjčila z písničky Radio Ga Ga od Queen, ani její extravagantní kostýmy nejsou bůhvíjak originální. A hudba? Tak, ano... ale přílišnou originalitu v ní nehledejte.

Pár hitů shromáždila, ale její největší devíza spočívá v charismatu. Ač je celý ten balík kolem ní víceméně nafouklý a „vyhajpovaný“, nikdy by nemohl fungovat tak, jak funguje, kdyby v jeho centru stála nějaká nanynka, kterou protřelí manažeři naučili pár ksichtíků, jíž tým najatých pisálků dodal pár zaručených hlášek, které bude opakovat v rozhovorech, a kdosi další si lámal hlavu, co si příště obleče, aby na sebe ještě víc upozornila.

Takto se dá vyrobit kdejaká hvězdička, ale Stefanie je přece jen z rodu trvalejšího. I proto se na její aktuální album Chromatica čekalo málem jako na desku, která spasí současnou popovou scénu. Jak už to bývá, nestalo se, zázrak se nekoná. Je to slušná popová deska s několika vrcholy, ale bohužel i omyly.

Naprosto zbytečná je například písnička Enigma, kde se Lady Gaga pěvecky škrtí v tuctové melodii, postavené na plytkém hudebním podkladu. O moc lepší není ani následující tucárna Replay. Vynucená, neživotná, urputná. Naštěstí je zařazena na chvostu alba. A opravdu nemám pocit, že by třičtvrtěhodinová popová deska musela nutně obsahovat tři instrumentální intermezza (Chromatica I-III), jen aby se znovu dosáhlo zdání jakési koncepčnosti.

Nyní moment, o kterém se v souvislosti s tímto albem bude hovořit a psát: duet s Eltonem Johnem. Člověk by čekal tklivou klavírní baladu, ale Sine From Above je dupárna jako vyšitá, včetně tranceových kláves a tepajícího beatu, který se v posledních vteřinách skladby zlomí do ukázkového breakbeatu. Proč ne, je to sice zase trochu účelová věc, ale Lady Gaga si podobné extravagance může dovolit.

Pojďme teď k tomu lepšímu, co Chromatica nabízí. Nenápadným kouzlem disponuje závěrečná Babylon. Skromná panenka v koutě, která čeká, až si jí všimne mládenec a vezme ji do kola. Třeba takový, který si všimne, že ta píseň nabízí mnohem víc, než by se na první poslech zdálo. Kdyby tak vypadala celá Chromatica, to by se děly věci.

Úvodní Alice, nepočítáme-li intro Chromatica, je celkem přímočará taneční šupa, ale jako otvírák, proč ne. Pak je tu Stupid Love, což je v rámci alba jasný grower. Bezstarostná hitovka, která získává každým dalším poslechem.

Chromatica

60 %

Lady Gaga

Zprvu si říkáte, proč byste něco takového měli poslouchat, a za pár dní se přistihnete, že v práci v rámci prokrastinace už popáté sjíždíte klip na YouTube a užíváte si tu bezelstnou osmdesátkovou náladu, chytlavou klávesovou linku a nakažlivou energii. Další výstavní věc je duet s Arianou Grande Rain On Me.

Z komerčního hlediska jasná bomba. Gaga moc dobře ví, co a jak, aby se udržela v centru dění. Samozřejmě opět odvozenina, Daft Punk a jejich zvukové rejstříky a postupy z dob alba Discovery jsou vážně nepřeslechnutelné, ale jako celek to nějakým způsobem funguje.

Následuje Free Woman, což je důvod, proč si desku pořídit. Tady do sebe zapadá všechno přesně tak, jak má. Skvělá popová písnička, dotažená do posledního detailu. Gaga zní přirozeně, zpívá tak, že jí věříte každé slovo. Je v tom kus euforie, radosti, ale i osamění. Tohle a zmíněná Babylon jsou pádné argumenty, proč brát Chromaticu opravdu vážně.

Další favority si každý posluchač vybere dle svého vkusu, já preferuji tepající 911 s odlidštěnou robotickou náladou. Takto se mi Lady Gaga líbí vlastně nejvíc. Tedy pokud se pohybuje ve svém vlastním rybníčku. Doják Shallow, který v souvislosti s ní od jisté doby nelze nezmínit, je něco zcela jiného, byť mu podléhám z celého srdce a rád.

I díky tomu má Lady Gaga mé sympatie. Přiznávám sice, že pokud jde o tento žánr, preferuji například Duu Lipu. Cítím z ní větší spontaneitu a uvolněnost. Nicméně pořád jde o popovou desku, o níž má cenu se bavit a přít. Má smysl studovat ji pozorně, všímat si jednotlivostí a brát ji jako celek. Což není tak samozřejmé. Se všemi pro a proti říkám tedy nakonec ano.