Když v roce 2018 zemřela na předávkování drogami Deven Davis, manželka frontmana kapely Korn Jonathana Davise, zareagoval zdrcený zpěvák temným a těžkým albem The Nothing. Letošní novinka Requiem na ni svým způsobem navazuje, ale kromě nekonečného přívalu žalu a bolesti nabízí i smíření a záblesk naděje.
Název alba hovoří za vše, je to zádušní mše za mrtvé. Vyprovázíme je na druhý břeh a myslíme jen na to dobré, co jsme s nimi prožili. Nejde tedy o tak koncentrovanou depresi jako v případě „Nicoty“, nicméně optimistické zpívánky se nekonají. Korn se jakoby obloukem vracejí k tomu, co je proslavilo a co v devadesátých letech do značné míry definovalo styl zvaný nu-metal.
Valivé podladěné kytary, výrazná basová linka a odsekávaný zpěv, který po „rapových“ slokách přechází do táhlých refrénů. V případě devíti nových skladeb lze často hovořit až o grungeové melodice. Žádný div, ani tenhle styl si na skotačení na rozkvetlé louce nepotrpěl.
Pokud bychom čtrnácté album Korn měli charakterizovat jedním slovem, znělo by sevřenost. Deska je z jednoho kusu, kapela zní soustředěně a onen pro Korn tak typický nervózní neklid, patrný především na prvních počinech, je přítomen jaksi v druhém plánu.
Na Requiem se toho hodně děje mezi řádky, vyplatí se sledovat kratičké prostřihy mezi slokami a refrény, všímat si detailů. Korn dovedou být naléhaví, aniž tlačí na pilu nebo se lacině lísají k posluchačovu uchu. I díky tomu je majestátní skladba Disconnect jedním z vrcholů desky. V Hopeless And Beaten se Davisův hlas v jednu chvíli proplétá bahnitým kytarovým řečištěm, vzápětí se s lehkostí vzepne do melodických výšin.
RequiemKorn |
Ne všechny skladby jsou podobně intenzivní, v Penance To Sorrow je toho emo feelingu snad až příliš. Naštěstí se tak děje až na chvostu alba, navíc ji střídá My Confession, která připomene Faith No More blahé paměti. A ve finální Worst Is On Its Way díky štěkavému Davisovu zpěvu slyšíme ozvěny skladby Ratamahatta od Sepultury z přelomového alba Roots. Které ovšem znělo tak, jak znělo právě díky vlivu americké pětice.
To jsou zase ti plaziví, útoční Korn, i když už ne tak těkaví a špinaví jako kdysi. Requiem je masivní, plná a čitelná nahrávka s průzračným zvukem. A i když v rámci kapelové diskografie nepředstavuje nic převratného, má v ní čestné místo. Příběh Korn je silný, nejen co se hudby týče, ale také díky tomu, co všechno si jednotliví členové prožili a nejspíš ještě prožijí. Jednotlivá alba jsou milníky na cestě plné vrcholů i pádů. A Requiem můžeme už teď vnímat jako album, na němž se Korn upínají ke světlu a doufají, že ho co nejdéle nevystřídá temnota.
