RECENZE: Hvězdná zpěvačka sice zazářila, ale také vystrašila

V Praze po čase opět koncertovala proslulá lotyšská mezzosopranistka Elina Garančaová, známá též z kinopřenosů z Metropolitní opery. Je pořád skvělá, ale do obdivu se tentokrát vloudily i obavy.

Elina Garanča na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc

Galakoncert není samozřejmě divadelní provoz, lze si připravit i nějaké ty libůstky, které na jevišti z různých důvodů nepřicházejí do úvahy. Když Garančaová začala zpívat Gounodovu duchovní píseň Repentir, jedno z čísel jejího alba Meditation, byl to ten dobře známý, plný a barevný hlas. Jistý pocit únavy se dal připsat na vrub „rozjezdu“ anebo náročnému zkouškovému procesu, který absolvovala v Mnichově, neboť v neděli tam zpívala titulní roli v premiéře Donizettiho opery Favoritka. Z té sice árii nevybrala, zato z jiné opery téhož autora, z Dona Sebastiana. A potvrdila stejně jako v kinopřenosech, že italské belcanto s jeho nezbytnou technickou ukázněností a dramatickou vervou je její disciplína.

Elina Garančaová

70 %

PKF - Prague Philharmonia

dirigent Karel Mark Chichon

Smetanova síň Obecního domu

26.října 2016

Ale pak přišel lehký šok. Člověk by čekal nějakého dalšího Donizettiho či virtuózního Rossiniho, v němž její hlas vždy rozkvétal. Místo toho začala zpívat sopránovou árii Leonory z Verdiho Síly osudu. Ale to je divná libůstka, úplně jiný, cizí svět. Sice intonovala lépe než mnohé průměrné sopranistky, ale i když jsou noty základ, tak samotná stavba vyrůstá teprve na nich. A tam, kde se hlasové i dramatické možnosti špičkových verdiovských sopranistek začínají rozvíjet, tak u Garančaové už končí. Její hlas je sice dost rozpínavý, ale těžko může expandovat až do oné výrazové sféry, kterou autor jistě předpokládal, když psal tuto árii, v níž hrdinka prosí boha o klid v duši, ale přitom stále touží po svém milenci, od nějž je odtržena. A když se o to Garančaová pokouší, tak její vzácný hlasový témbr jakoby šedne.

Carmen má v hrdle

Podobný pocit se dostavoval v áriích Cileovy Adriany Lecouvreurové a Santuzzy z Mascagniho jednoaktovky Sedlák kavalír. Znovu: nejde o to, že by třeba zrovna Santuzzu nezazpívala „dobře“. Jenže part této žárlivé Sicilanky, to je takový jeden výbuch hysterického záchvatu, něco, co neodpovídá chladné eleganci, jíž se vyznačují hlas i osobnost Garančaové. Bylo znát, že musí svůj hlas hnát „nadoraz“.

To Bizetova Carmen jí v hrdle sedí nesrovnatelně lépe. Když ji ztvárňuje jako racionálně uvažující svůdnici, tak toto pojetí dovádí k dokonalosti, což dokázala před pár lety i v kinopřenosu z Metropolitní opery. A tak, když na závěr koncertu zazpívala cikánčinu píseň z druhého dějství, byla to opět ta stará známá a vynikající pěvkyně, stavící na grácii a jemnosti. Přidala pak ještě jednu ze španělských zarzuel a slavnou Granadu, která se však tak nějak lépe poslouchá v podání tenorů.

Orchestr PKF – Prague Philharmonia řídil zpěvaččin manžel Karel Mark Chichon, který ho zvláště v orchestrálních mezihrách od italských autorů mohl více krotit, aby byl méně hlasitý a nezaměňoval vášnivou intenzitu s decibely.

Koncert měl u diváků úspěch, nicméně ve vzduchu zůstala viset otázka. Že by se i Garančaová nechala zlákat bludičkami v podobě rizikových rolí, které tak neodolatelně vábí i sebelepší pěvce do bažin přetěžování a následných hlasových krizí? Kéž by se ukázalo, že tyto obavy jsou liché.