RECENZE: Zpívající živel, který otřásl divadlem. Možná mohl ještě víc

Pokud se některým hercům říká „stage animal“, doslova jevištní zvíře, tak na velšského basbarytonistu Bryna Terfela takový přídomek pasuje. Ze své bezprostřednosti těžil i při úterním recitálu v Obecním domě.

Bryn Terfel na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc

Mohutný Velšan se širokým obličejem a úsměvem otřásl světovými scénami už na počátku devadesátých let, kdy byl například neodolatelným Figarem nebo Leporellem v Mozartových operách. Při recitálech si může dovolit vtipkovat, aniž by působil nuceně. Však už v Praze při dvou dřívějších koncertech předvedl, že všechno živelně uhraje. Terfel si prostě může dovolit přinést na pódium dvě lahve piva jako „rekvizity“ k árii mastičkáře Dulcamary z Donizettiho Nápoje lásky, jenž v ní vychvaluje údajný zázračný elixír, a jednu nabídnout dirigentovi.

Bryn Terfel

70 %

PKF - Prague Philharmonia

Pražský filharmonický sbor

dirigent Gareth Jones

Smetanova síň Obecního domu, 22.listopadu 2016

Co ale zpěv, tato podstata opery? Fantazii, již Terfel odjakživa zapojuje do práce se zvukem i slovy, mu spousta zpěváků může jen závidět. Pokud by se ale hlas v plné síle měl přirovnat k úplňku, tak z toho Terfelova jako by už někdo hodně ukrojil. V árii z Rossiniho Popelky i z Donizettiho Nápoje lásky zněly nižší tóny jakoby dutě a chyběl onen měkký a ohebný zvuk, který je nezbytný pro klasické bel canto.

V árii Mefistofela z Boitovy stejnojmenné opery Terfel ďáblův profil dohrával mimikou a vůbec charismatem a především vskutku ďábelským hvízdáním, než aby ho vykouzlil čistě hlasově. A pak přišli dva Wagnerové, Hans Sachs z Mistrů pěvců norimberských a Wotan ze Zlata Rýna. Terfelovi je letos jednapadesát a tyto role už zpívá nějakých pár let. Měl s nimi nejspíš začít až teď – pokud vůbec. Stejně jako s tvrdým zloduchem baronem Scarpiou z Pucciniho Tosky, který uzavřel první část koncertu. Tyto „těžké váhy“ operního repertoáru určitě ukrojily z Terfelova krásně plného a barevného hlasu.

Valkýry klopýtaly

Až příliš mnoho zpěváků chce všechno a hned a často uvěří vlastní reklamní nálepce, třeba „wagnerovský pěvec“ nebo „démon opery“. Terfela očividně pohání temperament, kdyby ho ale víc krotil, možná mohl v dějinách opery způsobit ještě větší zemětřesení, než jaké se mu podařilo vyvolat. Jakou vnitřní energii v sobě má, ukázal v árii umírajícího Borise Godunova z Musorgského opery. Instinktivně a živočišně sehrál a zazpíval tuto citově strhující dramatickou scénu, po níž překlenující orchestrální číslo z muzikálu Kolotoč působilo až násilně... Následovaly muzikály, respektive crossover, včetně Šumaře na střeše, ovšem Terfel dokázal, že patří k těm výjimkám mezi operními pěvci, kteří v tomto žánru nejenže nejsou trapní, ale ještě do něj vnesou něco svého.

Na operních recitálech nezní příliš často sborová čísla, tentokrát však spoluúčinkoval i Pražský filharmonický sbor, který navíc zazpíval „hity“ z Gounodova Fausta a Verdiho Nabucca. Orchestr PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Garethem Jonesem nepůsobil zrovna dvakrát sehraně, zvlášť ne v Jízdě valkýr z Wagnerovy Valkýry. To byla hodně klopýtavá jízda, v níž se originál chvílemi skoro ztrácel. Pakliže není čas takové číslo secvičit, je lepší ho nezařazovat...