Ve skladbě, kterou Dvořák vytvořil na objednávku z Anglie, zpracoval příběh Ludmily, manželky Bořivoje I. a babičky svatého Václava. Pohanská kněžna po setkání s poustevníkem Ivanem přijme novou víru, a stejně tak učiní Bořivoj a lid. Oratorium, k němuž text napsal Jaroslav Vrchlický, končí velkolepou scénu křtu, apoteózou víry i národa.
Kvůli interpretačním nárokům se skladba neprovádí příliš často, a Dvořákova Praha z ní proto udělala jakýsi středobod letošního ročníku. Sobotní koncert byl přenášen na plátno umístěné před Rudolfinem, kde běžel už od odpoledne doprovodný program. K vlastnímu provedení se pak venku připojily další české sbory. Jak fungovala souhra, nešlo z vnitřku budovy posoudit. Koncert živě vysílala Česká televize, dokonce i přes internet.
Tedy vskutku marketingová událost. Naštěstí to nebylo mnoho povyku pro umělecké nic. Dirigentu Jakubovi Hrůšovi a České filharmonii se provedení podařilo celkově vzato lépe než úvodní Dvořákova kantáta Svatební košile.
Dílo zaznělo v nekrácené verzi, takže skončilo až před půlnocí, nicméně celý aparát, sestávající z orchestru a Pražského filharmonického sboru zněl při vší grandióznosti projasněně, vzdušně a s lehkostí, která nenechávala nikoho na pochybách, že Dvořák tu vzdává hold anglické oratorní tradici, reprezentované především barokním velikánem Händelem. Byl to ten šťastný případ, kdy i při sebedelší skladbě člověk čeká na každý další takt a neříká si, ať už to skončí.
Svým dílem k tomu přispěli i sólisté. Sopranistce Kateřině Kněžíkové se velmi dařilo v partu Ludmily. V porovnání s dívkou ve Svatebních košilích jí Ludmila sedí lépe, krásně se rozezpívala, hlas se rozvinul do krásy, plnosti a lesku, navíc zřetelně vyslovovala a celé její podání bylo živé a svěží.
Tenorista Richard Samek v roli Bořivoje měl sice, zvláště v árii v druhé části, chvilky, kdy jeho příjemně zbarvený hlas narážel na limity a člověk si říkal, že se už už zlomí. Nakonec se tak naštěstí nestalo. Slovenský basista Jozef Benci má pro poustevníka Ivana patřičně profondní, znělý bas, pouze ho příliš „tahá“ zespoda, takže to ve výsledku neznělo tak přirozeně, jak by mělo. Také občas šidil slova, jakkoli Vrchlického text není snadný ani pro Čechy.
Překvapením byla slovenská mezzosopranistka Alena Kropáčková, která zpívala Ludmilinu družku Svatavu. Její osobitě zbarvený, v hloubkách bohatý hlas je velmi atraktivní. Škoda, že v závěru jí doslova „odešel“ a i když se dirigent snažil maximálně ztišit orchestr, nepomohlo to, takže pěvkyně vlastně jen otvírala ústa. Menší part rolníka dobře zazpíval tenorista Ondřej Koplík. Vlastně to bylo sympatické gesto, k výročí republiky obsadit Čechy a Slováky. Ostatně na úvod zazněla i někdejší československá hymna.
Suma sumárum: Událost přepisující dějiny dvořákovské interpretace to nebyla, důstojné provedení však – přes některé výtky k sólům - ano.
