RECENZE: Adam Mišík na nové desce šišlavě ohlupuje holčičky

Zpěvák, herec a dívčí idol Adam Mišík se na novém albu 2.0 prezentuje jako ufňukaný a protivný citový loudil. Jeho deska je jeden z nejhorších počinů, které na sklonku loňského roku vyšly.

Od Adama Mišíka asi nikdo nečeká po hudební stránce žádné zázraky, ale to, co předvádí na nové desce 2.0, je moc i na otrlé konzumenty.

Anebo je to celé rafinovaná parodie, kterou rozklíčuje tak jedno promile posluchačů. „Bože řekni kdy to skončí/a budu ve svý hlavě já-ááá/vidím jenom prázdný ksichty/a nemám jim co da-áááát,“ zpívá Mišík šišlavým a rádoby procítěným uvzdychaným hláskem ve skladbě Plamen. Do toho zní podklad jak pokradený z anonymní hudební banky, odkud si může každý za libovolný poplatek stáhnout sterilně znějící beaty a plytké melodické linky.

S každou další písničkou je to horší a horší. Sotva dozní zmíněný Plamen, ozve se slizce vtíravý Proud s hostujícím raperem Dorianem, jehož nepříjemně zabarvený hlas a protivné frázování předčí i Mišíka. A když si oba pospolu zanotují v jakože chytlavém refrénu, chce se recenzentovi lomit rukama a naříkat, že není ani v polovině noční můry. 

Případně se perverzně těšit, co dalšího mladý pan Mišík ve snaze oblbnout ledva dospívající děvčátka ještě připravil. V tomto ohledu opravdu nezklame, jde do toho naplno. Vzdychá, kňučí, kňourá, vrší jedno textové klišé na druhé a o zpěvu se v jeho případě vůbec nedá mluvit. „Vypij mě do dna/holka, buď hodná,“ hraje si Adam Mišík na ukrutného slečnorubce ve skladbě Střela, ale zní to spíš, jako když vzpomíná na den, kdy mu Lenička ve školce snědla svačinu a on ji za to zmydlil bačkůrkou.

2.0

10 %

Adam Mišík

Adam Mišík natočil jednu z nejhorších desek loňského roku. Ubulenou, falešnou, vylhanou. Opravdu netuším, jaké jiné pohnutky, krom výdělku, stály za jejím vznikem. Ani nota tam není původní, z Mišíkova iritujícího hlasového projevu se otevírá příslovečná kudla v kapse a vše je tak strašně navoněné a umělohmotné, až se jako protilék nabízí nějaký obyčejný český pivní bigbít. 

Ten si alespoň na nic nehraje. „Nechci se dávit/světlo chci vídat/chci zase se smát,“ zní ve skladbě Stín. Pane Mišíku, mluvíte mi z duše. Po poslechu vaší desky jsem se propadl do těžké deprese a bylo mi zatěžko se dostat znovu do pohody. A o tom dávení snad jindy a jinde, ano? Děkuji.