Polesný se represím 50. let věnoval už v televizních dílech Past nebo Monstrum. „Tehdejší době lživých manipulací se bohužel znovu začínáme blížit,“ varuje režisér, že historická látka nabývá na aktuálnosti.
Existují vůbec nějaké doklady, jak Gottwald umíral?
Vycházel jsem z deníku profesora Josefa Charváta, což byl lékař manželek tehdejších papalášů, kterého tenkrát povolali, když Gottwald po návratu z Moskvy ze Stalinova pohřbu onemocněl. Pak ovšem nastoupili ruští lékaři, ruské zdravotní sestry a rozpoutala se velká hra lží kolem Gottwaldova umírání, respektive kolem nelichotivé příčiny jeho smrti, kterou nejen Rusové všemožně tutlali.
Vy ji prozradíte?
Jistě, to bude pointa našeho příběhu.
Kdo v projektu Dance Macabre ještě vystupuje?
Vyprávění se soustřeďuje na tři postavy a jejich postoje ke komunistickému režimu. Charvát s ním nesouhlasí, ale veřejně neprotestuje. K němu jsem připsal druhého lékaře u Gottwaldova lože, který se brání humorem, s nímž odhaluje absurditu celé situace; tak trochu se přístupem k životu podobá doktoru Štrosmajerovi ze seriálu Nemocnice na kraji města. A třetím hrdinou je Charvátův syn, který vůči mocenské mašinérii stojí jasně a tvrdě v opozici.
Hodláte svůj autorský „tanec smrti“ kolem Gottwalda také sám režírovat?
Ano, ale kdy to bude a v jakém formátu, to je zatím ve hvězdách. Znamená to najít producenta v době, kdy se šetří všude včetně veřejnoprávní televize. Ostatně to není jediný můj projekt, který stále čeká na realizaci.
Týká se také nedávné tuzemské historie?
Spadá do historie jen o pár let pozdější než Dance Macabre. Jmenuje se Ztracený smích a zachycuje poslední rok života krále komiků Vlasty Buriana. Pro hlavní roli počítám s Bolkem Polívkou, jenže každý herec stárne a byť ve Ztraceném smíchu vystupuje Vlasta Burian až na sklonku své existence, čili také jako sedmdesátník, přece jenom čas běží a nepočká.
