Druhý díl minisérie Král Šumavy: Fantom temného kraje napsané podle skutečných událostí přelomu 40. a 50. let minulého století má na placené platformě Voyo premiéru již dnes, v pátek 16. prosince. Režisér David Ondříček, šestinásobný držitel Českého lva, trilogii natočil podle knihy Davida Jana Žáka Návrat krále Šumavy.
Žák se celého natáčení aktivně účastnil a působil při něm také jako konzultant. Měl mimo jiné za úkol, aby vše v sérii působilo věrohodně. Není divu, zná celou historii Hasilova příběhu. Při psaní knihy totiž vycházel nejen ze svědectví pamětníků či archivních dokumentů, ale také vzpomínek samotného Josefa Hasila a jeho příbuzných, s nimiž byl v kontaktu. „Byl jsem dokonce u toho, když si Marie s Josefem Hasilem odpustili. Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života,“ říká autor románové předlohy Návrat Krále Šumavy David Jan Žák.
Proč jste se rozhodl napsat román věnující se příběhu Josefa Hasila? Hrála v tom roli determinace prostředím, když žijete v Husinci, který je od Hasilova rodného Zábrdí jen kousek? Co byl ten prvotní impulz?
Prvním impulzem byl článek v novinách o Josefu Hasilovi a ženách, které mu pomáhaly a sehrály v jeho životě zásadní roli. Jednalo se o rozhovor s jedním z historiků. Uvědomil jsem si tehdy, že je to silné téma, navíc jsme si s kamarády jako kluci hrávali v lesích na Vinnetoua a zároveň na Krále Šumavy v místech, kde se Hasil skrýval, kde se střílelo. Byly tam ještě stopy po bojích, nábojnice, kulky zavrtané v krovech chalup a podobně. Navíc jsme o něm slýchali úplné legendy. Seděl jsem tehdy ve školní lavici s Mirkou Hasilovou, Josef Hasil byl její prastrýc a znal jsem příbuzné a věděl jsem, jaký měli těžký osud.
Král Šumavy je, i kvůli Kachyňovu filmu, historická postava, která vzbuzuje vášně. Někteří jej, i kvůli komunistické propagandě, obviňují z toho, že vše dělal jen pro peníze. Setkával jste se s tímto tvrzením často?
Když jsem objížděl ještě žijící pamětníky, setkával jsem se z valné většiny s negativním pohledem. Lidé tvrdili, že kvůli Hasilům šli jejich sousedé a příbuzní na dlouhá léta do vězení. Jiný pohled ale měli příbuzní, sourozenci a nejbližší přátelé, ti zas viděli viníka v tehdejším režimu. Když jsem se setkal s lidmi, které převedl, všichni o něm hovořili s obrovským respektem a láskou. Pomáhal jim nezištně. Zajímavé je, že po přečtení mého románu dost lidí změnilo na Hasila názor a viděli ho v příznivějším světle. Setkal jsem se například s jedním zapřisáhlým komunistou, bylo to na Silvestra, popíjelo se ve vesnické hospodě a on mi vyčetl, že se Hasilem zabývám. Viděl v něm zrádce a vraha. Tenhle komunista mi ale asi za rok volal a chtěl se sejít. Měl kufr auta plný výtisků mého románu a já měl kousek od Kamenné Hlavy takovou soukromou autogramiádu. Ten chlap mi říkal, že četl až do rána, dokud příběh nedočetl, a nakoupil knihy svým příbuzným a kamarádům. Přiznal, že se mýlil.
Jaká byla první reakce Josefa Hasila, když jste se s ním spojil a řekl mu, že o něm píšete román? Byl ochotný spolupracovat? A co jeho další příbuzní?
Získat souhlas pana Hasila nebylo snadné, zpočátku nechtěl vzpomínat a svěřovat se. Přesvědčil ho až jeho syn Josef Vávra. Rozhodlo, že se dobře známe a že byl můj táta za komunistů zavřený. Pak už to byly dlouhé hodiny rozhovorů a vyprávění. Pan Hasil měl neskutečný smysl pro humor a byl to skromný člověk. Sám tvrdil, že Králem Šumavy byl každý, kdo pomáhal lidem za hranice. Mluvil jsem i s tehdy ještě žijícími sourozenci Josefa Hasila, s jeho sestrou, paní Součkovou, dlouhé hodiny u ní na zahradě, byla to velice silná a odvážná žena, tu nezlomilo ani to, že po několika útěcích z lágru dostala roky v žaláři navíc. Anežku zas zavřeli jen proto, že věděla o Josefovu útěku z lágru, o tom ale věděli v kraji všichni. Snoubenka Marie Vávrová se mnou mluvit odmítla, pozvala mě na kávu až po přečtení románu. Říkala, že jsem přesně vystihl její obavy, strach, který prožívala. Měl jsem prý při psaní laskavé pero. Byl jsem u toho, když si s Josefem Hasilem odpustili. Byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života.
U minisérie Král Šumavy jste působil jako konzultant. Co si pod tím představit? A co jste spolu s režisérem Davidem Ondříčkem, scenáristou Davidem Vávrou a kreativním producentem Michalem Reitlerem nejčastěji konzultovali?
V úplných počátcích práce na scénáři jsem psal chronologii děje a charakteristiky postav, potom jsem byl přizvaný do týmu, v němž se řešilo, jak k látce přistoupit, z jaké perspektivy vypravovat. Bylo pro mě poučné sledovat, jak přemýšlejí filmaři o struktuře příběhu, o postavách, o tom, jak vyprávět a stavět příběh. Několikrát jsme se spojili i online. Tehdy jsem věděl jistě, že látka je v těch nejlepších rukou. Nakonec jsem byl k dispozici jako „přítel na telefonu“, kdykoli David s Michalem potřebovali něco upřesnit, domyslet, většinou se to týkalo historie, místních názvů a podobně. Byly dny, kdy mi zvonil telefon často, pak týdny klidu a pak se mobil zas rozdrnčel. Nejvíc asi během natáčení, David je neskutečně kreativní.
Kvůli své práci jste se musel ponořit do komunistických archivů. Jak silný zážitek to pro vás byl a dá se říct, že byl pro vás i v něčem formativní?
Spíš to bylo deprimující. Naštěstí mi hodně pomohl historik Libor Svoboda, vytáhl mi ty nejdůležitější spisy, jinak bych se v těch bednách utopil. Nejhorší bylo zjištění, kdo všechno z Hasilových blízkých přátel nakonec začal s estébáky spolupracovat, kdo všechno udával.
Jaká byla vůbec anabáze vzniku projektu? Kdy jste se dozvěděl, že vaši knihu zfilmuje několikanásobný držitel Českého lva? Jaké to byly pocity? A jaké pocity máte po zhlédnutí celé minisérie?
Ve chvíli, kdy mi Vráťa Šlajer řekl, že Návrat Krále Šumavy dělat nebude, vypršela mu práva, což se u filmu stává. Tak jsem napsal Michalu Reitlerovi. Psal jsem mu spíš svou reakci na Boženu, díky seriálu jsem si znovu po letech přečetl Babičku a konečně jsem pochopil, proč tu knihu tak miloval Franz Kafka. Při té příležitosti jsem zmínil, že práva jsou volná, a Michal se mě zeptal, jestli to může nabídnout Davidu Ondříčkovi. To jsem s nadšením přivítal, protože David měl o látku zájem už před deseti lety, kdy by se produkce chopil Jiří Bartoška, bohužel to tehdy nevyšlo. Už tenkrát jsem ale byl pro jejich tým k dispozici a až dnes se mi to splnilo. Někdy je dobré být trpělivý. Jsem moc rád, že se režie chopil právě on. Myslím, že si rozumíme. David je nejen skvělý filmař a profesionál, ale i empatický člověk, vyzařuje z něho klid, vyrovnanost, ale i jasné odhodlání. Jsem rád, že jsme se spřátelili. Film se mi moc líbil. Bylo úžasné vidět, jak postavy ožily a některé i pozměnily svůj osud. Jsou daleko plastičtější a věrohodnější, jsou prostě skvělé, hlavně Vlastička a Mlíčňák. Jsem zvědavý, jakou cestou se vydají. Kryštof Mucha byl skvělý, je pro mě velkým vzorem, není profesí herec, ale jeho výkon mě dostal. Poznali jsme se na kostýmovce a oba jsme tam přišli o plnovous a vlasy. Soucítili jsme jeden s druhým, ale stálo to za to. A Oskar coby Josef, Vojta jako Vyleta a Honza coby Bohumil, kluci, se kterými se chci kamarádit, kterým věřím! S nimi bych se nebál jít přes hranice.
Vy jste si v minisérii také zahrál. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Hrál jsem postavu Hynka, kterého s jeho přáteli převádí Hasil s Vyletou do Bavorska. Vidíte, vlastně jsem si ten přechod s kluky střihl. (smích) Když se ptám, proč to vlastně dělají, odpoví mi natolik přímočaře a jednoduše, že je jasné, co vede Hasila jako životní kompas. Selský rozum. Bavilo mě to, jeden celý natáčecí den. Moc rád bych se k tomu někdy vrátil. Daria s Davidem říkali, že jsem byl přirozený, že pro mě mají novou profesi. Tak teď čekám na hromadu nabídek. (smích) Zkušenost to byla zajímavá. Zas něco jiného. Člověk má zkusit v životě různé profese. Obdivuju herce, že si pamatují text, že jsou přirození. Já mám paměť jako řešeto.
Král Šumavy: Fantom temného krajeNatáčení nové kriminální třídílné minisérie probíhalo od března do května letošního roku. Štáb absolvoval 25 natáčecích dní a vystřídal lokace v Brdech, v Plzeňském a Středočeském kraji, v jižních Čechách a také na Šumavě v reálných lokacích, kde Josef Hasil v 50. letech působil u pohraniční stráže a kde také později pomáhal uprchlíkům před totalitním režimem na jejich cestě za svobodou. Jednou z nich bylo i tzv. údolí smrti, území mezi Soumarským mostem a státní hranicí. Režie: David Ondříček Scénář: Tomáš Vávra, David Ondříček Hrají: Oskar Hes, Vojtěch Vodochodský, Gabriela Heclová, Jan Jankovský, Kristýna Ryška, Kryštof Mucha, Vojtěch Vondráček, Denis Šafařík, Samuel Toman a další |
