Psal se rok 2000, když ryze městský štvanec, programátor v podání Tomáše Hanáka, vyrazil se synem na krátký výlet, který mu změnil život. Zakotvil v malé podhorské vesničce, kde poznal zajímavé lidi a hlavně svou příští ženu, kterou hraje Bára Schlesingerová.
Dvanáct let poté, v Cestě do lesa, už Hanák nesedí u počítače, nýbrž dělá lesního dělníka, jeho manželka léčí bylinkami či masážemi a mají dceru, která po mamince zdědila kouzlo divoženky.
Co dělá Hanákův hrdina nyní, v závěrečné Cestě domů? „Tahá klády a chlastá,“ shrnul režisér. „Tomáš Hanák mi vyprávěl o svém životním období, kdy jako alkoholik pomýšlel na sebevraždu, takže do filmu se promítl i kus jeho vlastního života. Ostatně všechny postavy mají své reálné předobrazy – jsou to sedláci, myslivci, lidé, které jsem na venkově poznal,“ podotýká.
Otakaru Vávrovi na jeho husitskou trilogii stačily tři roky: v roce 1954 vznikl Jan Hus, 1955 Jan Žižka, 1956 Proti všem. Jenomže Vorel, mimochodem na FAMU odchovanec Vávrovy žačky Věry Chytilové, svůj triptych sám žil.
Také zvolil útěk z městské civilizace do přírody, na Rabštejnsko, kde podle tamních obyvatel své postavy vymýšlel a poté na autentických místech i točil. Sice mezitím přivedl na svět jiné snímky, Vejšku, Instalatéra z Tuchlovic, Gympl či Skřítka, ale celým svým osobním směřováním se upnul právě k „příběhu o zdravém životě na zdravé planetě“, jak říká.
Nakonec dospěl tak daleko, že si k režii a scénáři přidal kameru a pokoušel se mluvit do práce i střihači. „Naštěstí mám studio doma, takže za covidu jsme půl roku střihali. Oba v rouškách, přesto jsme koronavirus oba dostali, o Vánocích jsem čtrnáct dnů ležel. Ale o tom nechci mluvit,“ zdůrazňuje, že pandemie rozhodně není důvod, proč svůj tým zeštíhluje.
„Omezuji počet spolupracovníků, abych se s nimi nemusel hádat. Ideální by byli virtuální herci naskenovaní na počítači,“ přiznává filmař. Zatímco jeho syn Tomáš Vorel ml., jehož hrdina se ve třetím dílu vypracoval z minulého adjunkta na revírníka, se směje: „Táta po čtyřiceti letech v branži zjistil, že chce dělat animované filmy!“
Vorel raději sám za kamerou
Vorel vůbec nezastírá, proč na sebe bere další řemesla. „S kameramanem jsem se pohádal vždycky, dokonce i popral, a hádky při natáčení zdržují ostatní. Takže si Cestu domů snímám raději sám. Respektive vypadá to tak, že jeden člověk tlačí vozík, druhý obsluhuje rameno, já třímám řidítka a sleduji kontrolní monitor. To byla jízda, když společně s námi na pole vyrazil ještě kombajn a valník,“ směje se režisér.
Jeho syn přidává historku, jak si při řízení kombajnu splnil klukovský sen, jenže až když se objevil dým, zjistil, že půl dne jezdil se zataženou ruční brzdou. Mnoho nechybělo, aby zapůjčený lán pšenice lehl popelem.
Po boku Tomáše Vorla juniora se objeví Lucie Šteflová, která točila i se svou dvouletou dcerkou Emičkou. Filmový debut v Cestě domů zažila tehdy patnáctiletá youtuberka Mína čili Dominika Elischerová. „Hledali blbou blondýnu. Já na to, že blbá už jsem a blond budu,“ líčí dívka, která má na Instagramu tři sta tisíc sledovatelů.
„Já vůbec netušil, co to youtuberka vlastně je. Ale pokud přijde na Cestu domů tři sta tisíc jejích fanoušků, budu rád,“ přiznal režisér. Z předešlých snímků se před kameru vrátili Eva Holubová, Boleslav Polívka, Milan Šteindler a již naposled i Radomil Uhlíř, který předloni zemřel.
Režisér Tomáš Vorel je lesů pán, jenž bere pirátům smysl života Režisér Tomáš Vorel při natáčení filmu Instalatér z Tuchlovic |
Režisér potřeboval na plátno dostat všechna roční období, proto se natáčení protáhlo po etapách na celý rok. Na dokončení postprodukčních prací pak fanoušci v internetové sbírce dali dohromady čtvrt milionu korun, za odměnu mohou kromě pozvánky na premiéru dostat třeba domácí večeři u Šteflové, která začínala v dětské roli seriálů Místo nahoře a Místo v životě.
Podle všeho vaření pro neznámé strávníky bude pro herečku hračkou ve srovnání s útrapami během natáčení. Muži na tom byli lépe, hráli si se zemědělskými stroji – Polívka prý osobně zoral pole – nebo se zbraněmi při scénách z honu.
„Nicméně střílelo se výhradně slepými náboji a žádné zvíře nezemřelo, to se dodělávalo trikově na počítači,“ ujišťuje Vorel starší a mladší dodává, že ač je přesvědčením pacifista, dovedl loveckou vášeň pochopit. „A kdykoli přijedu za tátou do Rabštejna nad Střelou, je to pro městského floutka vyloženě relax; beru to vždycky jako za odměnu.“
Zato herečky byly vystaveny drsnému počasí. Šteflová i její filmová matka chodily bosy i v zimě bez námitek, zato ostatní prý ječely, když se nořily do ledové vody.
„V říjnu měly vlézt do řeky Střely. Holubová to rovnou odmítla a jen u břehu předstírala šplíchání; přesto stejně nastydla. Ale já jim rozumím, jednou se to dá zvládnout, ovšem něco jiného je, když musíte bosý tanec ve sněhu opakovat třeba desetkrát,“ uznává režisér, jehož vlastní dráha se právě octla na křižovatce.
Tvrdí totiž, že Cesta domů zakončí nejen trilogii, ale uzavře také jeho dosavadní styl. „Příštím filmem bych se podíval zcela jinam a zcela jinak. Jiné téma, jiní herci, jiná místa, jiná nálada. Víc nepovím.“
