RECENZE: Válečný kůň míchá režijní bravuru s nulovým tajemstvím

Válku umí Steven Spielberg točit jako málokdo. To se musí přiznat i jeho vlažně přijímané novince Válečný kůň, jež do českých kin vstupuje před víkendovým udílením Oscarů, kde je mezi adepty na cenu za nejlepší film roku. Jenže sázkařské tipy ji odsunuly až na sedmé místo z devíti, a mají pravdu.

Válečný kůň by mohl Oscara vyhrát, jen kdyby se udílel v kategorii vypůjčené od někdejší klasifikace krasobruslařů - za technické provedení. Leč i bezchybné mistry čtverných skoků čekala ještě známka za umělecký dojem, která jim celkový bodový zisk pošramotila. Což je případ Válečného koně.

Spielberg totiž natočil kýč. Dokonale, jak jinak, ale tím silněji líbivá jímavost útočí. Krásný je kůň, krásný je hoch, jenž k němu přilne; krásná je krajina, jíž se prohánějí, než je rozdělí první světová válka, ba i chatrč rodičů a kamenité pole, jež umanutě zkoušejí zorat, mají určitou malebnost. Natož závěrečná silueta jezdce v zapadajícím slunci, jež z hodnocení utne rázem dobrých deset procent.

Válečný kůň

60 %

USA, 2011, 146 minut

Režie Steven Spielberg

Hrají Jeremy Irvine, David Thewlis, Emily Watsonová, Tom Hiddleston, Benedict Cumberbatch

Kinobox: 71 %

IMDb: 7.2

Druhou zradu představuje epická šíře filmu (i jeho britské knižní předlohy), která stavbou připomíná spíš seriálovou kroniku. Kůň totiž na pouti napříč frontou okouzlí řadu dočasných majitelů, Angličanů, Francouzů či Němců, přičemž každé setkání vydá na samostatnou životní kapitolu epizodní postavy. Jako by příběh Lassie se vrací jen vyměnil psa za hřebce a americkou přírodu za evropská bojiště.

Třetí potíž filmu zosobňuje jeho předvídatelnost. Divák si jej umí beze zbytku představit předem, chybí tu prostor pro překvapení, kličkování, rafinovanost, což platí i pro herce. Jeremy Irvine splňuje představu milého kluka ze sousedství, David Thewlis nadutého statkáře, Peter Mullan ztrápeného rolníka - vlastně jen Emily Watsonová v roli hrdinovy matky jde za rámec sociální plačtivosti údělu.

Mezi dráty

Naštěstí jí v souboji s tklivostí a patosem pomáhají další prvky, včetně příjemných stop humoru, pro něž se najde skulinka i na bojišti. Pak jsou tu silné okamžiky, které si sevřené hrdlo a štípání v očích nevynucují ani líbezností, ani nyvostí, ani hudebním nátlakem.

Z filmu Válečný kůň

Třeba chvíle, kdy se vojáci obou armád uprostřed bláta, špíny, krve, strachu, krys a smrti svorně upnou právě ke koni, jedinému pevnému bodu ve světě, jenž zešílel.

A hlavně, zopakujme si, Spielberg umí točit válku. Má cit pro střídání zdánlivé úlevy s náhlou hrozbou, dovede si hrát s nepojmenovanou symbolikou - jako když důstojnická jízda Jejího Veličenstva vyrazí s tasenými meči v parádních uniformách ke cvičnému závodu, načež po téhle ukázce sportu gentlemanů udeří realita skutečné války bez pravidel.

Steven Spielberg na londýnské premiéře filmu Válečný kůň

Především se však do paměti zaryje - podobně jako masakr při vylodění ve Spielbergově díle Zachraňte vojína Ryana - jedna fascinující scéna, od níž by člověk nejraději odvrátil zrak, ale nemůže. Scéna, kdy vyděšený kůň zběsile pádí nocí mezi výbuchy přes zátarasy, zraňován a spoutáván ostnatými dráty, až ho strhnou k zemi. V té chvíli si člověk uvědomí, že Spielberg zůstává velkým filmařem i na půdě kýče, ač Oscara letos zaslouží víc za Tintinova dobrodružství.