V roce 1990 bylo Ivetě Korčákové deset let, když s kamarádkou zažila při výletu na slovenskou horu Zvir strach a pak vidění. Děti vyděšené divnými zvuky se začaly modlit, načež dívky spatřily Pannu Marii.
Tím se jejich život proměnil, což v důsledku stvrzuje i film. Počínaje pražskou premiérou 17. listopadu s ním totiž vyjíždí hrdinka za diváky.
Jak zobrazit zázrak
Co bude na turné dělat? Zřejmě totéž co ve filmu: mluvit o svém zážitku. Umí to skvěle, jak ukáže už úvodní shromáždění po letech, kde vkleče s mikrofonem hovoří k zástupům. Světice se kamarádkám zjevovala každý měsíc po pět let, kdy její vzkazy tlumočily věřícím; ze Zviru se tak stalo poutní místo a z dívek svým způsobem zkušené "mluvčí".
Trailer k filmu Ivetka a hora
Z filmařského hlediska však zázrak představuje ošidné, neboť nezachytitelné a nepřenosné téma. Pokud si nechce pomoci levnými triky - a to režisér Janeček naštěstí nedělá - zůstává obraz odkázán na hrdinčino vyprávění a na dobové video, jež sleduje hlavně soustředěné oči dívek při jejich setkání s neviditelnou světicí.
Trocha folkloru
Už dospělá "Ivetka" vede monolog, debatuje s turisty a dělá křížky na čelo věřícím v dlouhé frontě. Hovoří uvážlivě, často používá slovo srdce, občas - třeba v čistě "holčičí chvilce" s přítelkyní - se směje. Ale svědčí stále pouze ona, jiní tu o ní promluví málo; zástupce církve se omezí na pár obecných vět, pouze její matka přizná prvotní nedůvěru, kdy dceři chtěla "jednu vlepit".
Vznikl tak dokument natočený důkladně, ale bez fantazie, jen s obvyklým vesnickým folkorem od písní po rituály křtů či svateb.
Nejzajímavějšími okamžiky jsou jednak výjevy masových náboženských výprav s batůžky, igelitkami a kanystry na vodu i v nejsychravějším počasí, jednak hrdinčiny vzpomínky na dospívání, kdy musela bojovat o návrat do běžného života.
Kým je "Ivetka" dnes? Tu zásadní otázku si položí divák hned, ale odpověď na ni mu režisér záměrně odpírá; ví, že ji potřebuje pro finále.
Ivetka a hora
ČR, režie Vít Janeček, účinkuje Iveta Korčáková, 84 minut.
Hodnocení: 60 %