Máme-li dobré herce, nač je zdobit přílohou?

Nedělní večery na ČT 1 mají sice kolísavou úroveň, ale jednu společnou zásluhu. Dokazují, že ještě máme dobré herce, pro něž není nejvyšší metou předčítání anekdot v estrádách či vysedávání v porotách amatérských rádobyzpěváků.

Před týdnem to předvedli v komedii Úlet, včera v přepisu Šotolovy předlohy Malovaný děti. V obou případech to byli právě a hlavně herci, kdo popohnal ospalý televizí čas. Úlet byl čistší, Malovaný děti ctižádostivější.

V Úletu, vtipně rozehrané bitvě dvou zralých manželských párů, byla Jana Paulová ženuškou budící svými dětinskými otázkami chuť přidusit ji polštářem, Jiří Ornest dojemně důstojným patronem se zbytky sex-appealu a Bohumil Klepl rozevlátým seladonem, vždy nad věcí. Velké sólo patřilo skvostné Vilmě Cibulkové v postavě, jež suše cynickým humorem přebíjí vlastní bolest.

Milan Lasica zde rozumně vsadil na labužnicky přesnou, nevtíravou hereckou režii, nesdílel velikášská gesta tvůrců, kteří by z komorně pikantní jednohubky Bernarda Sladea navařili gulášový velkofilm. Zachoval podstatu chytré zábavy, "dobrý bulvár", jak sám říká. Kéž bychom onen dobrý bulvár uměli ctít - u nás se cení spíše špatné umění.

Také Malované děti v režii Viktora Polesného se opíraly o herce, o výrazově moderní pár Anna Geislerová - Matěj Hádek, a zejména o Jiřího Schmitzera v úžasné studii taťkovského žalářníka, který v touze mít své blízké stále pod ochrannými křídly smete hranici dobra a zla. Schmitzerův výkon vyváží i pochyby, proč tak často dramaturgie ČT vyhledává retrostyl, v daném případě látku z první světové války, prokládanou uprášenou nostalgií z časů kočovných divadel. Silné drama ústřední trojice by obstálo i na ploše pokojíku pro služky, leč kvůli barvotiskovým dobovým výjevům bobtnalo do unylé šíře, nastavené i trpným kocháním se přírodou. Dobrým hercům spíše ublíží, zdobí-li je kamera dlouze ohřívanou dietní přílohou stromů, listí a orosené zeleniny na záhonech.

Službu hercům prokázal sobotní magazín Filmopolis věnovaný letošnímu festivalu v Berlíně. Předvedl totiž, že hollywoodské hvězdy a kvalitní filmy se nemusí navzájem vylučovat, že za slavnou tváří může být chytrý mozek - a že rozhovor s hvězdou není nutno vést jen o tom, s kým právě žije a u koho šije.

Nenápadně se s novými díly na obrazovku vrátil cyklus Postřehy odjinud, kde Jan Šmíd provází Normandií a Bretaní. Dnes ukáže Le Havre, přístav "se smrádkem několika Litvínovů a záplavou betonu jako v Rusku", kde přesto našel jisté kouzlo, v dalších dílech odhalí autobus utopený přílivem v Mont Saint-Michel, hotelový pokoj po Marcelu Proustovi, dnes k mání za dvě stě eur na noc, či Ostrov žen plný vraků a vdov.

Vedle odlehčené Cestománie sice Postřehy sledují stopu více umělecko-historickou než rady ryze praktické, nicméně tím vhodnější alternativou jsou k Cestománii, jež byla podle ankety TýTý pátým nejoblíbenějším pořadem napříč všemi stanicemi. Pokud by Postřehy měly skončit, jak se špitá, zůstala by po nich díra nejen ve vděčném cestopisném žánru. Ve spotřebitelských detailech, třeba o dopadu předpisů Evropské unie na výrobu francouzského sýra, totiž sdělují o dnešní Evropě mnohdy více než všechny umělé evropanské kampaně dohromady.

,