Lanďák: vlídný portrét divocha

- Tři manželky herce Pavla Landovského se vystřídaly v dokumentárním snímku Lanďák, jejž uvedla Česká televize v sobotní premiéře, ale všechny skončily u podobného gesta - trochu rezignovaného úsměvu. "Takovej divoch," shrnula jedna z nich, "umí být báječný i nesnesitelný." A k té rozporuplnosti coby vůdčímu znaku muže, kterému přezdívají přírodní úkaz a jehož perlivý slovník vhání ruměnec studu i do drsné líce dřevorubcovy, mířil autor dokumentu Bernard Šafařík, rovněž působící na Západě.
Zajímavý nápad však uvízl na mělčině chápavé vlídnosti, jež se zejména v druhé půli vetřela mezi řádky. Prostá chronologická metoda vyprávění od dětských rošťáren až po léta v Burgtheatru by nevadila, ani vděčné motivy z hercových rolí, vestřižené jen podle tématu - o jídle, o zpívání... Pozoruhodný obraz se skládal z výroků dětí, pro něž byl svátkem "výlet s tatínkem do samošky", ač prý na ně hulákal, a na druhé straně třeba z poznatku Jana Kačera "když Lanďák nejvíc řve, nejvíc ho to bolí". Z mozaiky se zkrátka rodilo svědectví na téma, jak je dobrodružné a jak těžké mít rád Pavla Landovského.
Ovšem vyprávěli jen ti, kdo se "Lanďáka" milovat naučili, a hlavně pak lidé z disentu. Herec pohrdá svými epigony - "žádnýmu se to nepovedlo" -, ale kolegové tu nelíčí, jak se s ním pracuje, ač historky o nezvládnutelném bohémovi patří k uměleckému folkloru. Žena soudící se s Landovským o přiznání otcovství zůstala u krátké hořké věty, kterou mistr s úsměvem odbyl; na spor kolem filmu Nejasná zpráva o konci světa vůbec nedošlo. Jako by se čas zastavil v době "Lanďákova" politického odboje - a teď už jen podle vlastních slov "doplácí na svou lásku k vlasti". Nedokončený portrét.