„Jediné, od čeho si teď dávám pauzu, je dráha vokalistky,“ dodává ke své spolupráci s Vojtou Dykem nebo Marií Rottrovou. Pamatovat si Kateřinou Bohatovou diváci mohou taktéž z často reprízovaného seriálu Horákovi. „Ta role mi přišla hezká, byla to jedna z prvních příležitostí a měla jsem prostor na ní pracovat,“ vzpomíná.
Máte za sebou troják, tedy tři představení za sebou. To může být asi hodně náročné? Nejen fyzicky.
Nedávno jsem o tom přemýšlela: v různých fázích života tohle člověk vnímá jinak. Ve dvaceti jsem měla sil na rozdávání a pro divadlo bych se pomalu přetrhla. Pak se ale s příchodem rodiny věci mění, protože je najednou potřeba rozdělit pozornost mezi více věcí. A tak najednou vnímám i jistá úskalí své profese.
Pohybujete se v muzikálovém i činoherním prostředí. Existuje mezi nimi nějaká rivalita?
Ani ne. Možná někdy někdo může mít dojem, že muzikál není to pravé umění. Že je to byznys, koneckonců tak muzikál i vznikl. Kdo však do zákulisí nahlédne, rychle zjistí, jaká je to dřina. Pokud tedy máte štěstí pracovat na titulech, které jsou poctivě udělané, přivezené z Broadwaye, a tudíž vyžadující co největší zapojení všech schopností, které máte.
Zagorová nám věřila. Na náš muzikál by snad byla pyšná, přemýšlí Jan Kříž |
Říkáte poctivě udělané: znamená to, že by se v Česku mohlo na muzikálech ještě zapracovat?
Myslím, že tu ten obor není tak úplně využitý, jak by mohl. Šikovné lidi máme, takže už jde spíš jen o výběr titulů, které se zde uvádí a jaké jsou kladeny nároky na účinkující.
Byla jste se někdy pro srovnání podívat na West Endu nebo Broadwayi?
Jasně, mnohokrát. Viděla jsem toho hodně, třeba Chicago v Londýně, s tím jsem se tam jela rozloučit, protože jsme zrovna měli před derniérou. Taky jsem ne tak dávno viděla Frozen! To bylo moc zajímavé, protože to je podle filmu, který jsem dabovala. Vzali jsme tam s sebou i syna.
Dokáže vás syn podle hlasu poznat, když vás třeba slyší z obrazovky?
Ano, pozná mě. Občas třeba i ve věcech, které já už dávno zapomněla. Nedávno mě odhalil v nějaké znělce.
Frozen je hit od studia Disney. Je pověstné přísnými konkurzy na dabingové role. Bylo tomu tak i u vás?
Ano, jsou to mnohdy i vícekolové a velice přísné castingy založené na drobných nuancích. Utekla mi takto před lety postava Anny, kolegyně ji ale zahrála výborně. Pak se ke mně Frozen vrátilo, když jsem dostala roli královny Iduny. Měla jsem velkou radost.
Biograf láska je výjimka potvrzující pravidlo
Castingy jsou pro mnoho herců plné stresu a nervů. Zvládáte je?
Tím, že jsem se dost zamíchala do světa muzikálu, konkurzy jsem prostě musela zvládat. Prvních deset let bylo opravdu těžkých, protože jsem byla extrémní trémista.
Nikoliv před diváky, tam už jsem pak vždycky nabírala sílu, ale právě na těch konkurzech… Odtrpěla jsem si to, ale o tom asi život je, ne? O překonávání se a posouvání hranic.
I na Biografu láska jste si prošla konkurzem? Doslechla jsem se, že jste o té roli trochu pochybovala.
Je to pravda, konkurzem jsem prošla a nějaké pochyby se dostavily.
Proč?
Snažím se totiž vybírat tituly, které jsou osvědčené. Mám velké štěstí, že jsem prošla těmi nejhezčími rolemi, které v oboru jsou. Úplně se nepouštím do původních věcí, které se v Česku dělají. Nejsem fanynka hit muzikálů. Přijetím této nabídky jsem ale všechno, co říkám, porušila a udělala jsem velice dobře. Je to asi prostě výjimka, která potvrzuje pravidlo.
Na Biografu láska jsem viděla mnoho dam s očima plných slz a dojetí. Co to pak s vámi dělá?
Když se kouknu do publika a tohle vidím, dojmu se. Je pěkné, že na Biograf chodí lidé, kteří jsou na to představení přesně naladění.
Máte svou oblíbenou část představení?
Tím, že je každá Hančina píseň krásný příběh, mám ke každé vztah. Zpívám samé hity, na které lidé vyloženě čekají, mnohdy ty romantické: Mys dobrých nadějí, Nešlap nelámej, Co stalo se stalo a také titulní Biograf láska... Lidé si s námi zpívají. Ty písničky jsem vždy znala a vážila si jich, ale až při zkoušení jsem si uvědomila, jak velký potenciál v nich je. Všechny jsou stále živé a aktuální.
Myslím, že právě tohle mohlo mnohé i překvapit.
Asi ano. Člověk tak nějak věděl, že je tu prostě Rottrová, Vondráčková, Zagorová... Taková nějaká jistota, kterou neustále vidíme v televizi, na koncertech, v médiích. A pak přišlo prozření.
Vy jste se s Hanou Zagorovou setkala už při práci na muzikálu Jack Rozparovač. Povedlo se vám od ní něco odkoukat?
Na to jsem byla moc mladinká, ale nasávala jsem hodně. Vždy mě fascinovalo mít okolo sebe moudré a zkušené kolegy, kteří něco dokázali. Tehdy to byl její velký návrat na prkna, což bylo velice dojemné. Přesvědčili ji a složila se tehdy krásná věc. Bylo to milé stejně jako byla i ona vždy ke všem.
Herečka a zpěvačka Kateřina Bohatová se Štefanem Margitou (2022)
Teď vás čeká Zpívání v dešti. S tím už ale máte zkušenost, je to tak?
Před lety jsme ho nazkoušeli v Liberci. Nyní se mění produkce v Hybernii, tak se rozhodli, že by chtěli právě tento titul přenést do Prahy. Podle mě je to skvělý nápad. Klasika všech klasik, která bude Praze slušet.
Myslíte, že má smysl dělat klasiky jinak?
Myslím, že funguje obojí. Ale Zpívání v dešti je tak moc dané dobou, ve které se odehrává, že si to jinak nedokážu představit. Myslím, že diváci teď hlavně potřebují jít do divadla na pohodu, zasnít se a odpočinout. A tohle představení to téměř garantuje.
Hrajete v několika divadlech, kde uvádí muzikály. Pozorujete, zda jsou v nich jiná publika?
Divák vyloženě navštěvující jen českou muzikálovou scénu je trochu specifický, ale spíš se teď všechny hranice příjemně boří a divák se přizpůsobí tomu, kde se ocitá.
Jak se musíte přizpůsobit vy, když chcete z té muzikálové polohy přepnout třeba k sólovému zpívání?
Doplňuje se to. Úplně si nemyslím, že tu budu prorážet vody pop music, spíš jsem chtěla mít něco svého, abych nemusela zpívat covery. Samozřejmě jsem ale ráda, když jsou moje písně mezi lidmi, pomáhají a dělají jim radost.
Měla jsem trochu pocit, že ty písně pomáhají i vám. Třeba Vztekám zní hodně osobně.
S emocí vzteku jsem se potřebovala vnitřně vypořádat už dlouho. Byla jsem hodně vychovávána jako ta hodná holčička, co má být pořád perfektní, uhlazená, hodná a usměvavá. Což vytváří tlak, který pak musí ven. Nás učili, že je to něco negativního a ošklivého. Že se to nedělá a když to uděláme, přestanou nás mít ostatní rádi.
A vyrovnala jste se s tím?
Myslím, že nejen já jsem kvůli tomuto na sebe pořád velice přísná a přemýšlím nad tím, co bych měla a neměla. Přitom třeba vztek má obrovský potenciál. Je to energie, která může být i tvořivá nebo může člověka osvobodit.
Tou písní se mi hodně ulevilo. Pár týdnů jsem dokonce měla pocit, že to úplně odešlo. Samozřejmě tu ale vztek se mnou pořád nějak je. A si je to přirozené. Musíme se prostě neustále učit přijímat, jací jsme. Do vínku nám to bohužel dáno nebylo. A to teď asi mluvím hlavně o ženách, muži zas mají jiná témata.
