RECENZE: Umřít nějak šikovně, přeje si Miloň Čepelka, nejen cimrmanolog

Pro Petra Bruknera je to především básník, pro Zdeňka Svěráka jeho osudový člověk a Ladislav Smoljak prý říkával - Bacha, lidi k nám chodí na Čepelku! Nejen Divadlo Járy Cimrmana však hraje roli v dokumentu Štace Miloně Čepelky, který ve středu uvede ČT art.

Čepelka patří vedle Jiřího Šebánka, Svěráka a Smoljaka k zakládajícím členům ryze pánského souboru, kde mu připadají zejména role žen, a jak přesně vystihuje jeho kolega - „já jsem i na jevišti Svěrák, kdežto on se vkládá do figury a čím je mu vzdálenější, hlavně ženské, tím líp.“

Lidé v něm znají hlavně komika, Čepelka však také píše poezii ve stylu haiku a písňové texty od dechovky přes pop až po šansony, včetně Dobrodružství s bohem Panem pro Martu Kubišovou. 

Tradičně pojatý dokument jej vede od krajiny dětství - „s prarodiči jsem chodil do kostela a ke stáru bych chodil zas“ - přes dráhu učitele a rozhlas, kde prý při vysílání za okupace 1968 „konečně dospěl“, až k populární cimrmanologické komunitě.

V minulosti najde snímek dva pozoruhodné okamžiky. Jednak trauma ze vstupu do komunistické strany, jejímž kandidátem byl i Svěrák - „mýlka, že s námi se dá reformovat“, jednak rozkol mezi otci zakladateli, kdy Čepelka „seděl na dvou židlích“. Pracoval totiž pro Svěrákovy i Šebánkovy projekty.

Štace Miloně Čepelky

65 %

scénář: Patrik Ulrich

režie: Patrik Ulrich

účinkují: Miloň Čepelka, Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Jan Hraběta, Ondřej Vetchý

Diváky znalé pouze Čepelkových úloh z Cimrmanova divadla však může překvapit i jeho civilní podoba. Dokonalá čeština, osobní charakteristika „jsem člověk domácí, nejradši ležím na zemi a píšu“ i vyrovnané smíření.

„Smrt je člověka cíl, bolavý i vzrušující“, zazní mimo jiné v dokumentu Štace Miloně Čepelky. A když přijde řeč na poslední z nich, letošní pětaosmdesátník se přizná, že by chtěl „umřít nějak šikovně“.