Nikdo nejsme tak úplně normální. Jestli něco „normálního“ vůbec existuje. To jsem si odnesla z vašeho povídkového filmu. Co bylo ale vaším cílem?
Určitě ne udělat film, po kterém všichni vyskočíme z okna. Chtěl jsem jen nastavit zrcadlo tomu, co prožíváme. Že někdy život je i příšerný a je to tak v pořádku. Ale třeba konkrétně jsem od začátku chtěl, aby jediným katarzním momentem filmu byla titulková píseň. Když se v refrénu jakoby se nechumelilo zpívá „svět je zasraná zkurvená díra“, přijde mi to trefné. Všichni si najednou uvědomí: a jo, tohle vlastně známe všichni.
Souzníte s tím textem?
Je to strašně cynický text, ale jasně říká, že to tak prostě někdy se světem je, a je to fakt. Nemá cenu se přesvědčovat o tom, že je svět jen krásný. My tu teď sice pijeme kafe a svítí slunce, někdo někde ale umírá na hlad. Je to kruté a svět je krutý. Naštěstí máme v životě humor a ten jsem vložil i do tohoto filmu, abychom se nad tím neštěstím aspoň mohli pobavit.
S humorem ve filmu to někdy bývá složitější. Proč se tak často sází na lacinost?
Myslím, že aby vznikla opravdu dobrá komedie, je potřeba vykročit mimo svou komfortní zónu a nebát se, že třeba bude odmítnutá. Což bohužel není případ těch „provozních komedií“, které jdou do kin párkrát za rok a všechny vypadají stejně. Často nakonec ani nejsou vtipné. Myslím, že filmy, které nemají primárně komediální charakter, pobaví víc. Já O malých věcech nazývám černou komedií. Nejsem typ člověka, který by se k něčemu odkazoval, ale v klasikách jako Samotáři nebo Pelíšky ten humor funguje nejlépe a asi i proto, že jsou to tragikomedie.
Jak se Denis Šafařík-herec staví k těm „provozním“ komediím?
V takových žánrech jsem moc nebyl, jen asi ve filmu Věčně tvá nevěrná. Tam jsem si uvědomil, že je v herectví opravdu potřeba brát něco jako práci a něco jako umělecký projev. Tohle mám na to, abych zaplatil složenky a tohle mám pro to, že tomu prostě chci obětovat čas klidně zadarmo. Jinak se z člověka stane vyloženě jen komerční tvář nebo naopak zarytý umělec, který však nemá peníze vůbec na nic. Je možné, že se mnou spousta lidí nebude souhlasit, já si ale myslím, že hledat rovnováhu je hodně důležité. Ve všem.
Mám pocit, že vaše generace herců už se mezi sebou tak neodsuzuje za účast v nekonečných seriálech nebo reklamách jako ta předešlá, vnímáte to taky?
Jasně, vždyť každý má svůj byznys. Je mi jedno, kdo si co dělá. Pokud samozřejmě třeba zrovna nemlátí svou ženu… Lidi mají tendence pořád do něčeho mluvit. Přijde to určitě i u mého filmu. Ale kašlu na to, to je prostě součást toho jít se svou kůží na trh.
Film skoro zadarmo
„Vaší kůže“ si všiml i režisér a producent Petr Bebjak, který stojí třeba za úspěšnými seriály Devadesátky a Případy 1. oddělení. Jak se povedlo ho k filmu dostat?
Jako herec jsem s ním nikdy nepracoval, ale znali jsme se z dřívějška. Poslal jsem mu scénář, protože mě zajímal jeho názor. A jemu se to strašně líbilo, takže nás podpořil v první etapě, aby se film vůbec mohl natočit. Ale bez jakéhokoliv zaplacení lidské práce. Prostě jen technika, lokace a jídlo na plac. Všichni v tom byli zadarmo. Pak se to sestříhalo a on řekl, že si to bere jako producent.
Takže to nebylo úplně hned?
Ne. Já jsem začal psát ty povídky, když byla zavřená divadla za covidu a říkal jsem si, že to klidně natočím jen na iPhone. Hodně mě podpořil dramaturg Štěpán Gajdoš, se kterým jsme vykalkulovali, kolik by to celé mohlo stát a snažili se získat finance.
Takže v prvotní fázi byl v podstatě opravdu v plánu „film za nic“?
Ano, nemůžu mluvit konkrétně, ale za kolik náš film vznikl je v porovnání s tím, kolik stojí český film běžně, plivnutí do jezera.
Takže nižší řády stovek tisíc korun?
Nějak tak. Měl jsem strategii, že když těm lidem neplatím, chci, aby si alespoň čas na place co nejvíce užili.
Natočil byste za takových podmínek i druhý film?
Teď už ne a ani bych k tomu nikoho nepřemlouval, to je podle mě hlavně záležitost debutantů. Je ale hezké, že umění takové věci umožňuje.
RECENZE: Kde je ta ryba? Kočka ji snědla. Dejvičtí překvapili muzikálem |
Máte za sebou druhou premiéru v Dejvickém divadle. Je ta scéna pro herce v něčem metou?
Už jsem si tam v jedné inscenaci Každý má svou pravdu od Michala Vajdičky zahrál. Teď hraju ve hře Davida Ondříčka Kde je ta ryba? A je to super, pro mě velice příjemné. Jsem vděčný, že ke mně chodí takové nabídky.
Platí, že tyhle věci začnou k člověku přicházet, až když na ně přestane tlačit?
Ano, až když se pustíme urputnosti. To je ale taky logická fáze, každý ji má. Každý chce uznání. Někdo možná asi víc peníze a slávu, ale podle mě je zdravé usilovat hlavně o to, aby nás někdo respektoval a ocenil. Jen škoda, že nemám tolik času si to všechno užít. Třeba teď nemůžu jen tak někam odjet a tetelit se týden z toho, že mi jde film do kin. Na to prostě není prostor.
Vystupujete na několika scénách, lákalo by vás někdy angažmá?
Pohled na angažmá se mi proměňuje v průběhu let. Po škole jsem ho hodně chtěl. Teď mám ten postoj takový neutrální. Muselo by se asi jednat o divadlo nebo prostor, které by pro mě mělo silný význam. Zatím divadlo dělám na různých místech a i díky tomu jen věci, které mě naplňují. To tak v angažmá nemusí být vždycky.
Martin Carev jako Helena Vondráčková a Denis Šafařík jako Václav Neckář ve finále show Tvoje tvář má známý hlas IX
Václav Neckář, se kterým vás v začátcích hodně spojovali, letos oslaví osmdesátku. Vy ho budete letos v létě znovu hrát na Kampě v představení Marta. Chystáte s ním nějakou oslavu?
To je spíš otázka na produkci Kampy. My jsme se s Václavem loni seznámili, moc jsme si popovídat nestihli, ale bylo to fajn. Než jsem v tom představení začal hrát, vadilo mi, že mě s ním tolik spojovali. Ale jakmile jsem tam tu jeho postavu vytvořil, uvědomil jsem si, jak odlišní jsme a ulevilo se mi. Tu potřebu srovnání ale asi pořád někteří mají.
To časem vymizí.
Asi ano.
Napsal jste před lety knihu pro děti. Kde se ve vás ta potřeba vzala? Většina lidí s tím začíná, až když se sami stanou rodiči.
To je prostě nějaká verze mě, kterou určitě chci taky dál rozvíjet. Vychází to z odezvy dětství a vzpomínek. Je zajímavé, že když bych třeba porovnal tuhle knížku a film O malých věcech, tak je sice jejich poetika úplně jinde, ale obojí vychází ze stejné pravdy. Nakonec i ta knížka má dospělý přesah. Není to jen banalita pro děti.
K té banalitě: proč mají někteří tendenci příběhy pro děti přehnaně zjednodušovat a servírovat až moc okatě?
Protože si asi myslí, že děti nejsou tak bystré a chápavé, což je úplná blbost. To samé platí i u dospělých diváků. Mnoho režisérů a producentů si myslí, že je divák hloupý, tak je mu potřeba všechno naservírovat polopatisticky. To jsem já rozhodně nechtěl. Chtěl jsem, aby divák musel přemýšlet a aby byl kladený důraz na představivost.
A co ještě jedno klišé: happy endy?
Mnohdy jsem se v životě více poučil z ne-happy endů než happy endů. Je mylná představa, že by život měl být jen o nich.
