Jak trávil takový mladý herec jako jste vy prázdniny?
Skoro celé prázdniny jsem hrál v recitálu Marta na Kampě. Byl to krásný letní zážitek a neuvěřitelná zkušenost v inspirující společnosti. Byl jsem také v Řecku. Jen tak ležel v moři a připravoval se na další rok.
Měl jste čas věnovat se i věcem, na které normálně nemáte v sezoně čas?
Ve volnu jsem se věnoval sám sobě. Na to občas zapomínám.
Jste jmenovcem českého obrozence, máte s ním něco společného?
Rád říkám, že je P. J. Šafařík můj předek, ale bohužel to nevím jistě. Jistě ale vím, že mé křestní jméno pochází od řeckého boha Dionýsa a že jsem byl jako dítě jediný Denis ve městě.
Exceloval jste ve zmíněném recitálu s názvem Marta, který je o životě Marty Kubišové. Co vám toto téma říká? Narodil jste se až pět let po pádu komunismu.
Ano jsem polistopadové dítě, takže komunismus jsem nezažil. Směle ale mohu říci, že jsem to pochopil a rozhodně odmítám představu, že bych v něčem takovém musel existovat. Příběh Marty je inspirující, bolavý a je důkazem toho, že i v tak těžkých dobách byli lidé, kteří neohnuli hřbet a nesklopili oči. Bohužel za to musela odevzdat strašnou daň. Nedokážu si představit, že mi někdo zakáže dělat to, co dělá mě mnou.
Na svět jste přišel mimochodem 8. března v den, kdy se slavilo MDŽ.
Ano. Pokaždé moji mamce s humorem v den svých narozenin přeju vše nejlepší.
V recitálu jste hrál člena tehdejších Golden Kids Václava Neckáře. Jak jste se na tuto roli připravoval? Studoval jste ho nějak zvlášť? Došlo i na osobní setkání?
Snažil jsem se pana Neckáře nekarikovat a jít spíše po nějakých znacích, esencích. Vycházel jsem ze své představy o něm. A myslím, že se to nakonec povedlo. Když jsem se s ním setkal, byl jsem nervózní, ale šťastný a on vypadal také šťastně.
S dobou sovětské okupace jste se mimo jiné setkal i ve filmu Jan Palach.
V tom filmu jsem opravdu jen proletěl jako moucha.
Personifikace do žijících osobností vám jistě nedělá problém, viz vaše vystupování v pořadu Tvoje tvář má známý hlas.
Tvoje tvář byla velká výzva a nakonec jsem ji zvládl. Zjistil jsem, že jsem poměrně pěkná holka.
Poměrně brzy po střední škole jste odcestoval do USA i Německa, kde jste se i sám živil. Co vám tato doba dala, kromě jazykových znalostí?
Dalo mi to ty nejdůležitější zkušenosti. Samostatnost a nebojácnost. Kdo se bojí, s*re v lese. To mi říkal děda a něco na tom bude. Sám teď nechápu, že jsem se například do toho Německa vydal. O tom bych mohl vyprávět hodiny a většina zážitků z Německa byla děsivá, nepříjemná a vyčerpávající a až zpětně, když jsem se ohlédl, mi to dalo všechno smysl.
Plánujte další podobné „výjezdy“?
Neplánuji. Zatím jsem šťastný v Praze, mám tu práci a přátele.
Kde jste byl naposledy?
Naposledy v Bratislavě na natáčení, ale nebyl ani čas se projít po okolí. A zkouším teď v Ústí, ale bohužel jsem jen zavřený na zkušebně.
Napsal jste knihu, ale i filmový scénář, jste hodně všestranný.
Na dětskou pohádku Beztvárci aneb Putování za kouzelným stromem jsem hrozně pyšný. Trvalo to šest let, než se mi ji podařilo vydat. A film O malých věcech teprve čeká na své uvedení v kině. Oba projekty vnímám jako vystoupení ze své komfortní zóny a jako příležitost zkoumat i jiné umělecko-kreativní sféry.
Umíte si plnit životní sny?
Myslím, že díky cílevědomosti si plním takřka všechny sny. Ale dá to spousty práce, což je logické.
Jaká slova by měla zdobit jednou váš náhrobek?
Myslím, že na to bude ještě dost času.
