Zatímco se pražskými ulicemi nese štiplavý lednový chlad a chodníky se pomalu proměňují v kluziště, taneční sál podzemí pražského Grand Hotelu Bohemia hlásí minimálně dvacet pět stupňů. A vydýchano. Není se čemu divit. Architekti v dvacátých letech minulého století mohli těžko předpokládat, že jejich novorokokový společenský prostor jednou zaplní desítky filmařů s moderní technikou.
Sál Boccacio slouží filmařům jako kulisa pro velkou scénu, kde Zdeňka Havlíčková tancuje se svým vyvoleným obklopena desítkami dalších. A zatímco na balkoně nad nimi jsou vidět smyčce komorního orchestru, melodie, která sálem zní, jasně značí, že na obrazovky se nakonec dostane osvěžující hudební kompromis mezi dobovými a současnými rytmy. A nebude to jen hudba, ke které se tvůrci rozhodli přistoupit o poznání „jinak“. Na place seriálu z 19. století jsou totiž běžně vidět i herci jiné než bílé pleti.
„Váže se to k celkovému stylu série, v takhle odlehčeném pojetí a žánru si můžeme dovolit určitou historickou neakurátnost, přestože podle mě není jakkoliv vyloučené, že by se do Čech nemohl v 19. století na ples dostat někdo jiné barvy pleti. Já jsem z generace tvůrců, kteří barvu pleti jako téma jakkoliv neřeší a nenapadne mě kohokoliv takto definovat,“ říká Matěj Chlupáček, který se na režijní židli střídá s Cristinou Grosan.
„Obecně se mi líbí trend poslední doby, kdy už jsme jako společnost došli do okamžiku, kdy se na historické látky díváme s větší nadsázkou a touhou zasadit témata z tehdy do tady a teď,“ dodává.
Měla po otci svou hlavu
A kým konkrétně tedy Zdeňka Havlíčková byla? Sirotkem po národním buditeli, novináři a zakladateli prvního česky psaného deníku Národní listy Karlu Havlíčkovi Borovském. Dívkou, o níž se Češi rozhodli postarat ve velké národní sbírce. A dívkou, ze které se obrozenci vytvořili národní ikonu. „Jenže Zdeňka měla po otci svoji hlavu, takže první skandál na sebe nenechá dlouho čekat. Stejně jako každá dospívající holka nejvíc touží po lásce jako z románu – a je ochotná pro ni udělat cokoliv,“ lákají tvůrci na děj seriálu.
Liší se tedy vlastně v něčem dospívání v době obrozenecké a dnes? „Přijde mi to dost podobné. I přes rozdílnost doby a okolností, většinou mladí řeší podobné vnitřní konflikty a mají touhu žít po svém. Smět dělat a říkat, co cítí. Chtějí být s tím, koho mají rádi. Jakmile jim to někdo začne odepírat, vzpouzí se a bojují. Jen tehdy jejich hlas nikdo neposlouchal,“ říká Antonie Formanová, která během natáčení oblékla nejeden působivý dobový kostým.
Antonie Formanová v seriálu Dcera národa (2024)
„Kostýmy jsou krásné a dost pomáhají tomu, naladit se na dobu a chování. Samozřejmě s sebou nesou i jisté technické komplikace. Jednak jsme po celou dobu v korzetu, který člověka stahuje do správného postavení a tvaru. Sukně mají většinou minimálně dvě spodnice, což kromě objemu přidává i na těžkosti a některé šaty jsou originály udělané tak na míru, že pohyb rukou končí ve výši ramen,“ upozorňuje herečka. „Takže jakmile se sešlo na place více dam, byly jsme trochu jako sloni v porcelánu,“ dodává. Autorsky za kostýmy stojí výtvarnice Jarmila Dunděrová, která spolupracovala i s návrhářkou Zuzanou Kubíčkovou.
Kromě Formanové se v dalších rolích objeví třeba Jiří Langmajer jako František Ladislav Rieger, Jan Vlasák jako František Palacký, Vladimír Javorský jako Alois Pravoslav Trojan nebo Leoš Noha jako František August Brauner. „Oni ze Zdeňky opravdu udělali marketingový nástroj doby. A je vtipné pozorovat, když se radí, jak z ní udělat nejlepší manželku a matku a dceru národa. Je to jako schůzka reklamní agentury, kde se radí nad novým strategickým plánem,“ uvádí producentka seriálu za společnost Barletta Maja Hamplová.
Teenagerovská komedie
A jak to tedy bude s humorem v Dceři národa? „K postavě Zdeňky Havlíčkové a jejímu osudu se humor vyloženě hodí. Při prvním čtení jejího příběhu jsem si říkal, že je to vlastně takové schéma teenagerovských středoškolských komedií z USA, jen za ty špatné rodiče, kteří hlavní postavě staví do cesty jednu překážku za druhou, jsou tu právě naši národní obrozenci,“ vysvětluje dál Chlupáček.
„Řeší se tam ale i vzdor a to jak žít ve stínu svého předka, kterého navíc Zdeňka sama nezažila, protože umřel, když byla maličká,“ upozorňuje Hamplová a naznačuje v tomto směru drobnou spojitost mezi Havlíčkovou a Formanovou. „Myslím, že se to to tam někde prolíná, protože sama zažila Antonie zažila, jaké je to mít za sebou silného předka a muset se navzdory tomu prosadit sama za sebe,“ dodává.
Antonie Formanová v seriálu Dcera národa (2024)
Kromě Prahy se Dcera národa mezi prosincem a únorem natáčela také v Jaroměři, Jaroměřicích nad Rokytnou nebo Novém Městě nad Metují. „Během hledání lokací jsme si s Matějem uvědomili, že české zámky mají vizuálně tolik potenciálu. Textury, barvy, tvary... Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem zde našla. Vy jste tu asi všichni okolo takových mít vyrostli a o víkendech je jako děti navštěvovali a možná i nesnášeli, ale já je teď objevuju jako dospělá a vyrazilo mi to dech,“ prozrazuje Cristina Groșan, která se narodila v Rumunsku. S Chlupáčkem si režisérskou práci rozpůlili. První tři epizody točí on, poslední tři ona.
Premiéru bude mít šestidílný seriál letos v září ve vysílání Canal+ i na jejich streamovací platformě. Canal+ Česká republika stojí za seriálem i jako producent a do dalších let plánuje natáčet v Česku i další původní českou tvorbu. „Snažíme se nejít cestou klasických detektivek a komedií. A snažíme se o témata, která nejsou už několikrát zfilmována,“ říká za Canal+ Lada Dobrkovská. Na začátku roku 2025 Dceru národa uvede i Česká televize, jen v pozměněné stopáži.
